Království I - část I

Předmluva autorova:

Počínaje psaní kapitoly první této poetické pohádky, na mysl
mi nepřišlo ni zbla, kterak se mi do déli i šíře slovesné
utěšeně rozkošatí.
Co jevilo se zprvu jakousi skotačivou legráckou (v podobě
hrubě původní zachovanou), jejíž přirozená odúmrť dala se
vbrzku očekávat, to rozrostlo se v mysli mé měrou nikdáž
doposaváde shledanou, až uchvácen jsa spisováním příběhů
těchto poetických, v díle prvním Království rýmů a šprýmů,
bylo mi dopřáno svým čtenářům je po mnohých úpravách
v podobě knižní tímto představiti.
Spřádaje děje tyto na svém domovském literárním serveru,
kde duší poetických, ochotných, vyskytuje se notná
přehršel, ku přihlášení jich nicků do pohádky této jsem je
zlákal, a tak postavy mnohé, kteréž co mízu živou v fantasii
své jsem pohýčkal a posléze v děj vázaný uvedl, komentáři
ku kapitolám jednotlivým postupně přidávaným mne obdařily
a tím inspiraci mou podněty svými mnohými vydatně
prokrvily.
Jejich role veskrze kladné, ba i přímo hrdinské, budiž jim
poděkováním mým vřelým, za důvěru ve mně jimi kladenou.

- - - 

Kapitola první

...A POČATA JEST - POHÁDKA V PRÓZE PSANÁ, ARCHAISMY
PĚCHOVANÁ, PROLOŽENÁ SLOVEM VÁZANÝM...ČI V POSLED PRÓZA,
PRVNÍ RÝM.../...VESELO NA ZÁMKU, VESELO V PODZÁMČÍ...I
PŘIHLÁŠENÍ K ÚČINKOVÁNÍ MOŽNÉ...

Vítejte v království
kde lidé pouze básní
kde slovo prózné
v řeči
téměř neznámé.

Jen pojďte dál
a nechť se mysl zasní
v dějích
kteréž pohádkově tu spřádáme.

Poutník a vypravěč – já

Další osoby se budou rodit, žít a případně i umírat, podle toho, jak
kdo mně přijde pod ruku. Ti, kteří by měli zájem si v této pohádce
zahrát, ať se přihlásí u průvodce a vypravěče tzn. u mě.
Předem upozorňuji, že případné role si nemohou vyhrazovat, ale
bude jim přidělena. Výjimkám, se však meze nekladou.
Než nebojte se, postavy budou vesměs kladné, jen občas
nějaká...ale to nevím ani já, co se bude dít dále...
---

Jak už to tak v pohádkách bývá, bylo jednou jedno království a
tam panoval moudrý a hodný pan král…
no, radši vypustíme tyhlety řečičky a půjdeme rovnou k věci.

To bylo tak:
Pan král byl dobrák od kosti, jako hospodář taky docela ušel a
jeho království celkem vzkvétalo.
Mohlo by ještě více, ale jeho poddaní, byli postiženi jakousi
podivnou nemocí, v těch dobách naprosto nevídanou.
Všichni totiž psali i mluvili rýmovaně. A když říkám všichni, tak
všichni.
I děťátko, sotva otevřelo očka do světa vezdejšího, už napadaly
rýmy.
Jako třeba –
mama haha
šaci baci
paci pláci
pláci kaky
kaky papů
a podobné miminkoviny.

Básnili všichni. Děti, mámy, tátové, staří, mladí…
i ti nad hrobem, se loučili slovy:

Ahoj lidi v tomto světě
čekat dlouho nebudete
budete li hulit fest
na svět onen
to pravda jest.

Trochu klopotné veršíky, pravda, ale na jednu nohu v hrobě, to
ještě docela ujde. No, a tihle básniví lidé sice dost pracovali, aby
byl v království slušný dostatek všeho, ale problém byl v tom, že
nechtěli chodit na vojnu a šaškovat se zbraněma. Raději se totiž
oháněli slovíčky, na ty byli teda kadeti.

Též prozpěvovati rozverně, jim takto po mysli bylo:

Ó, jak moudrý je náš král
pán na tomto léně
než by sám se radoval
rozdá lidu sémě.

Sémě smíchu i pohody
do krajů kde králem jest
sám si zajde do hospody
a tankuje všechna čest.

Zapěje si s lidem prostým
písně hrubé, věru
na trakaři ráno spěje
k zámku, na maděru.

Jak vidno, tak byl v podzámčí lid bodrý a svého krále milující.
Však tropil si z něho při každé příležitosti šprýmy a šoufky.
No, posuďte sami:

Na zámku nám vládne král
s králkou jako koule
ne, že by se králky bál
však
ta zná očma koulet.

Trestá krále tímto zvykem
když král jí blaho nedá
on kouli své, se srdcevzlykem
radš ručku ke rtům zvedá.

Ach, královno, duše moje
nekul očma více
dám ti všechny svoje zdroje
nic jich nešetříce.

Zahrnu tě dary hnedle
jen se posilníme
pilulka je modrá vedle
ham
a dál už nepovíme…

Od zámku jen jakýs ryk
do vůkol se nese
usmívá se bodrý lid
i všechno živé v lese.

A v tomto místě pohádka prozatím končí, nesmíme přeci rušit
panstvo v radovánkách.
Až druhého dne vysvitne slunko, tak se podíváme od zámku
poněkud dále, třeba pod prostou doškovou střechu obecného lidu.


- 1

Kapitola druhá

...MÉ PROBUZENÍ...CHALOUPKY ROUBENÉ NAVŠTÍVENÍ...MILÉ
PŘIVÍTÁNÍ ŠTĚDŘE OBDAŘENOU HOSPODYNÍ I HOSPODÁŘEM...S
DUBOVÝM FUTREM POTKÁNÍ...TÉŽ MILÉ POSEZENÍ U JÍDLA
V KRUHU RODINNÉM...

Uáááuhmm…to máme krásné ránko, tak dneska bychom se měli
podívat do nějakých prostých chaloupek, že. Chvilinku počkejte,
jen co se umeju a dám trochu do kupy. Oni i ti, takzvaně chudí
lidé tady v tom království, dbají docela na čistotu.

...Pozorný čtenář si jistě všimnul, že můj jazyk je místy blemtán
hovorštinou a jindy i spisovným se jeví. To sváří se ve mně dvé
osob – jedna je lenivě lidová, poněkud nedbající pravidel a jiná,
až úzkostlivě na formu psaného dbající. Snad se můj vzácný
čtenář nebude zlobiti, když ponechám si obě formy a budu je
prolínati, jak mi která přijde na mysl a do pera se vloudí...

Tak třeba, zaklepeme na dveře támhleté, chaloupka je jako
malovaná, jen se do ní nastěhovat Pražáci. No fuj, radši nebudu
malovat čerta na trámy (z těch je totiž krásně a bytelně
sroubená), ale vyjdeme vstříc hospodyni, která nám něco nese i
rce:

Vítej, poutníče, v naši ves
hle, tuto krmi s chutí sněz
v dřevěné míse jáhly s medem
též masa dosti
co bylo medvědem.

Tam v síni chladné vřelou číš
vína k masu uvidíš
té chop se a pij, jez do sytosti
jen nestyď se
náš vzácný hosti.

Tedy, takové přivítání si dám líbit, ženská je to jaksepatří,
všechno jak má být a řeč její je nezvykle libá až vonná. To bych
se neměl nechat zahanbit a nějaký ten veršík vyslat jí v ústrety,
aby viděla, že ani v Praze, nejsme jen tak nějací jelimánci.
Tož dím:

Ach, jak milá slova
linou se z tvých úst
vpravdě ženo
ni nebudu pod tvou střechou
držet půst
když tolikou krmí
je mým chutím pomoženo.

Tu plné mísy, korbele
a hospodář tam přichází
za fůrou plnou jetele
čtyřlístků
jež pohází
nám před nohy i po těle.

Tak vcházím celý zelený od štěstí (všimněte si, jak jsem až
nechutně spisovný) do chalupy, BUM…sakra, omlouvám se
hospodyni i hospodáři, že jsem jim naboural čelem dubové futro.
A hospodář účasten dí:

Vidím, pane, že máš čelo
poněkud nabourané
zde dovol vonnou mastí
napravíme
co způsobeno nízkou pastí.

My, lidé malí vzrůstem
však srdcem velikáni
já i moje paní
nechceme, by k naší haně
čelo, se ti modří skvělo
a boulovaně.

Tolika starostí o jednu bouli, ale nešť. V tomto kraji je asi
zvykem, že host je v péči přímo hvězdné a snášeno je mu k nohám,
jen to nejlepší. Tak vcházím, už opatrněji do síně s nízkým
stropem, kol vše ze dřeva, strop, podlaha z dubových fošen,
nábytek umně sroubený a za dlouhých zimních večerů, zdobený
šikovnou rukou řezbáře.
Usednuvše pak k dubovému stolu, pokřižujíce se všichni po starém
způsobu, pouštíme se s chutí do jídla, bohatýrská sousta mocně
zapíjejíc chutným a horkým mokem, ze zdejších úrodných
vinohradů.


- 2

Kapitola třetí

...O PŘIROZENÉM A RADOSTNÉM UVOLNĚNÍ...TÉŽ I STARCE
VYPRÁVĚNÍ DĚSIVÉM...

Když bohatě jsme pojedli a popili, jen sem tam slovo pronesši,
následně jsme každý popustili uzdu projevům svědčícím o tom, že
nám opravdu, ale opravdu chutnalo.
Při té příležitosti jsem vzpomněl jistého klasika, který před
dávnými lety popisoval dění při hostině bohatého Trimalchióna.
Budu si muset (chtě nechtě) zvyknout na to, že i příslušnice
něžného pohlaví se nic nerozpakují a projeví se tak, až svíček
plamen ukloní se té síle.

Křižují se nad stolem
vánky nasycení
a tváře zalévá ruměnec
ne studem však, to z potěšení
že syta je panna
že syt mládenec.

Všichni kol kolem, bez rozdílu
křížků svých zad, či pohlaví
po dobré krmi si nadmíru
v pohodě
i krkem uleví.

Vyrovnav tlaky ve svém lůně
je každý z nás spokojen
vždyť příčina toho, že lůn stůně
je, že bez uvolnění byl vyvalen.

Ufff… jsem si ještě popustil pásek u kalhot, ( i to zde patří k
dobrému tónu) a všichni, pohodlně usazeni na lavicích a židlích kol
stolu, jsme hotovi vyslechnout kmeta tohoto rodu, který se dožil
požehnaného věku, již celých osmdesáti dvou let.
Ten pohladiv si dlouhý, bílý vous a upiv z poháru medoviny,
rozhlédl se vůkol - (zde bych měl připomenout, že nás bylo kolem
stolu osm dospělých, kromě mé maličkosti, a čtyři děti, jako
stupínky – od šesti do desíti let, které si v blahém očekávání
vzrušujícího příběhu vylezly na pec, kde tichy jako pěny, co jedno
velké ucho spočinuly)
a takto zahovořil :

My, zdejší, známe ten příběh,
jenž milý náš host jistě neslyšel,
o tvoru, jenž v temném lese bydle
kolemjdoucí lapá,
by z tlap jeho bez vad nevyšel.

Ustydlé krve, jak stvořen byl
odřený
v těle, duši,
k nám se tu mnohý doplazil.

Proto, poutníku, půjdeš li dále tímto lesem
varuj se kvapného vzdálení
před poděsem.
Útěk, ten nikdy nespasí tě
je rychlý, jako vítr
on,
v těle zrůda,
však duší malé dítě.
Hrát si chce, to především
a dotýkat se lidí,
nemluví,
jen z úst mu kane stružka slin
a útěk, nenávidí.

Všechno dej,
co zachce se mu,
vždyť sílu má v pažích, jako býk
a on ti v klidu,
za odměnu,
olízne tvář a nechá být.

Nechce on málo,
pusinku,
tu loudí od žen zděšených,
než líbat ho, jenom chvilinku
uskočí žena,
rtů, zlou vášní spálených.


- 3

Kapitola čtvrtá

...VYPRÁVĚNÍ, KTERAK ONEN KLETÝ PŘÍŠER, LIDÍ ZMOCŇUJE
SE..STARCE MOCNÉ DOJETÍ...TÉŽ NADĚJE VĚDMOU
DÁNA…

Dřímá v něm žár až neskutečný
tím pálí lidi lapené
než, jeho úděl snad není věčný -
žen rety pálit
jak vápno, vláhou hašené.

S muži pak páše jiné věci
které až drsně slintavé
naznačí
svlečte si všechny ze se věci
jak ne
mžikem je mají strhané.

Pak tře je jazykem, jak šmirgl drsným
slinou je hojně třísníce
tu drž a mysli -
on mě nesní
bolestí pod sebe močíce.

Tak projedše drsně všechny údy
ukáže cestu – padej tudy
a nakopne do holé zadnice.

A zde, tento kmet, pořád jsa mocný a zdravý, jako větrem
ošlehané dubisko…zdá se, že ztěžka polyká hořkou slinu…
vzápětí ji splachujíc mocným douškem medoviny.
Mám za to, a snáď nebudu daleko od pravdy, když nadhodím
smělou myšlenku, že milý vypravěč pocítil na vlastní kůži, jaké to
je, upadnout do spárů tohoto strašlivého netvora, vida, jak silné

pohnutí zračí se v jeho ostře řezané, otřesnými vzpomínkami do
křídova zbledlé tváři.
My, mlčky sedíce kol stolu a hledíce zaraženě na sebe,
vyčkáváme, až stařešina svůj hrozný příběh dopoví.
I děti za pecí, na počátku vyprávění, ještě sem tam si štěbetaje,
nadobro umlkly a pod hromadou kožešin není jich vidět, ni zbla.

Než stařec, pustil se znovu do vyprávění:

Tento děs
našeho lesa
trápí nás tu už drahný čas,
nejeden člověk, pod tíhou myšlenky naň
klesá
a doběla se mu barví
tmavý vlas.

Však vědma
z dáli, na půlnoční straně
útěšná slova pronesla:
vykročí li k lesu kdos odhodlaně
a desetkrát li
navrátí se oblízaně,
nebude již více, zakletého děsu
a všichni
mohou opět nacházeti v lesu
potěšení
i dřeva, plodů, klestí…
pak mezi lidem rozleje se
svoboda a štěstí.

Onen člověk
kterýž skutek ten odvážný a blahý dokoná,
bude po zásluze odměněn
bohatě
však skryta, až do konce
je odkleté duše odměna.

Vzdávat pak budou všichni jemu dík
za svobodu tvora
jménem - Vobližník.


- 4

Kapitola pátá

…O BUBÁCÍCH, KRÁSNÉM RÁNKU, JARÉM POCHODOVÁNÍ...O
DĚSIVÉM SETKÁNÍ S VOBLIŽNÍKEM...TÉŽ I PLNO OTÁZEK
PROLOŽENÝCH BUCHTAMI…

Přiznám se bez mučení, že po tomto tak děsuplném
vyprávění, uléhaje ke spánku v hostinském pokoji, nahlédl jsem
několikráte pod postel.
I při občasném skřípotu a šelestu, který ten starý dům vydával,
mi naskakovala husí kůže a před očima mi tanuly zmíněné děje,
jako živé.
Ráno však, vzbudiv se do krásně slunného dne, kdež chmury a děsy
byly zapomenuty, rozžehnal jsem se srdečně s hostiteli, vykročiv
ruče na cestu vedoucí skrze již výše zmíněný les…
…do kroku si chutě zpívaje - krásný hled, je na ten Boží svět, la la
la...tři čuníci jdou, cestou necestou...když jsme táhli k
Jaroměři...do Prčic, do Prčic, jdou s Kamilem hoši…aj…

Tak rázujíc jaře skrz přítmí stromných velikánů
hodinu, dvě
vyprchala ze mne obava
že potkám postrach zdejších paní
pánů.

Než neříkej hop
ještě nepřeskoče
stalo se, že v klidu lesa moče
zjevil se náhle
on,
chlupatý, ku dvěma metrům zvící
až leknutím jsem pobryndal
sobě
nohavici.

Krve nedořezal by se nikdož v těle
jež očuchával divoch tento
rozdychtěle…
po chvíli
té
delší věků
svraště však chřípí nelibostí, zaskučel
odporem a zlostí
jen prackou zklamaně máchl
a hluboký les
v mžiku ho pohltil a spláchl.

A na tomto místě, milý čtenáři, údivem a slabostí jsem do mechu
kles. Před tím ovšem, způsobně si zapnouce kalhoty.
Nepochopitelná tato příhoda nevídaně rozjitřila mou, už tak
bujnou fantasii a já, pojídaje jednu za druhou z darovaných
buchet, přemýšlel:

Proč ušetřil mne a ony znectil,
proč neostrouhal mé tělo
jazykem
jako jiné
snad nebylo to kvůli špíně?

Snad proto, že jsem člověk cizí
a jemu chutnají
jen domorodci ryzí?

Či snad není, ten divý kletby zplozenec
náruživý
ač vlasolebý vlastenec?

Mohu odpovědně prohlásiti, že ve svém životě poznavatele krajin
cizích, jsem se s tak podivným a záhadným tvorem nikdáž
nesetkal.
Tak zaznamenaje všechny děje do svého objemného zápisníku,
posedši na lákavě měkkém mechovém koberci, ještě drahnou chvíli
jsem podumával o velmi prapodivném tvoru s tak až nechutně
přiléhavým jménem – Vobližník.
Než dojedši poslední z buchet, smetl jsem z klína drobečky co
dar lesní havěti a vydal se, posilněn na těle i duchu, vstříc dalším
dobrodružstvím.


- 5

Kapitola šestá

...O LESEM PUTOVÁNÍ, MILÉM PŘIVÍTÁNÍ...HUDBĚ BEZ
NÁSTROJŮV SKVĚLÉ...I ROZKOŠI VESKRZE UMĚLECKÉ...

Bez všelikých dalších příhod prošed lesem, dorazil jsem v pozdním
večeru k jakési samotě, jež zdáli na mne lákavě mrkala
nezastřenými osvětlenými okny a prapodivné zvuky, linoucí se z
útrob tohoto rozlehlého stavení, zvědavost mou nadmíru
podráždily.
Než, vycítivši mé kročeje obrovští ostražití psi, zuřivým, zavilým
štěkotem ohlašovali mne již zdáli, co příchozího člověka. Však
zmlkli, byvše za dobrou službu pochváleni hospodářem, který se
ve chvíli z domu vynořil a přátelsky se usmívaje, takto pravil:

Buď vítán, pane,
kterýž zajisté přicházíš v dobrém
chceš li složiti hlavu pod náš krov
hle,
lože, již je rozestlané.
Nepohrdneš li
naším skromným pohoštěním
tu víno, maso, ba i rým
nabízím
v kroužku našich hostí
bodrém.

A já na tato kromobyčejně vstřícná slova odvětil:

Bude mi velkou ctí
když ve stěnách stavení
tohoto
spočinou mé uondané údy.

Již z dáli jsem slyšel nástroje všeliké,
jak hudou
a večerem se vůkol tetelí
nevázané veselí
tu
hosti vpravdě šprýmovní
as budou.

A vejdouce oba v předsíň, kde několikero velkých, pevných truhlic
stálo, ubírali jsme se dál, až ku dveřím síně hodovní, zpoza
kterých prazvláštního orchestru linuly se tóny.

Otevrouc je… kruť kozo levou nohou, na co jsem patřil:

orchestr čekám
však
zde nástroje není
na ústa všichni hrají
za
i otevřený.
Na tváře klepají si prsty
zběsile
a nafouknutě
chutě mlaskají jazyky si dutě
či s dásněmi tvoří kastaněty
ty tóny
vyšlechtěné lety
slévají se v harmon ušlechtilý
bláznivě
a dovádivě roztomilý
i něžných houslí tóny libé
kouzlí rtoma
tito neskuteční lidé.

Tak orchestru z nástrojů, co lidské tělo dává
volám:
budiž, ach budiž sláva
a hbitá šenkéřka hned pohár mi podává
nuž
na zdraví těch, kdo hráti pusou umí,
připíjí,
host, jenž cele unesen, jen nevěřícně čumí.

Teď
dozněvší orchestr
zatleskal si sborem
a hráči jaře nalévaj se horem, dolem
neb v patrech jejich
jestiť jako na sahaře
a oni pijí, sucho kvapem maře
řeči si plynou, kolotají vzduchem
a já hově si
piji
s rozkoší poslouchaje, jak mistr Janáček
tu slov
nádherně vzdutou melodii.


- 6

Kapitola sedmá

...O KNIHÁCH, KTERÉ NESMÍ SE...TANCI…DÍVČINĚ NA KLÍNĚ I
JEJÍM NÁVRHU MATOUCÍM...STRAŠNÉM MÉM HŘÍCHU...PRÓZE I
BÁSNĚNÍ, TÉŽ I KONCI NADĚJÍ...

Tak chutě upíjeje z poháru medoviny, zapředl jsem příjemně
vázané hovory se spolustolovníky, jimž notně mok medový jazyk
jistou ztěžklostí již poznamenal. Též i v kančí pečínku jsem zuby
vnořil a s požitkem trhaje zuby toto skvěle pečené masíčko,
nešetřil jsem chválou zdejší kuchyně.
A tu, musím poznámku, pro budoucí děj vyprávění zásadní, učiniti.
Prazvláštní je, že ač několik téhodnů jsem v této zemi hostem,
nikdáž jsem neviděl mezi tímto lidem, tak ohromujícně básnivým,
básně v papír vtisklé.
Jsa v této zemi krátký čas, přesto doneslo se mi zpráv šeptaných,
že nesmí tu vycházeti knih, než v próze psaných. Kdož se pak
odvážil knihy básnivé vydávati, zmizel záhy a nebylo po něm vidu
ni slechu.
Prý jakási loupežná rota, také tu řádí a básně z dáli přivezené,
lidem loupí. Jejich náčelník, kteréhož nikdy nikdo neviděl,
jmenuje se tak prapodivně…
...však zatím, milému čtenáři, to hrozné jméno neprozradě,
dovolím si ho napínati, pro odhalení budoucí.

Než odpočinouce poněkud svým ústům
vydatná přehršel hudcův
spustila nově
a to
do tance rozverně skočného.
Tu jali se mládenci
i mládenky
kroužiti po síni v rozevlátém objetí
a z kopýtka vpravdě čertovského si vyhazovati.

Ve svém nakažlivém veselí
mne, jezevce,
kterýž před tancem povždy zalézá v kout nejzazší,
v taneční vír neodolatelně uchvátili,
hlavu pomotali,
až nezvyklý pletencům krokův
mně tak záhadných,
v opojení, byv setrvačností vynesen z kola
i se svou dívčicí
v obejmutí pevném
měkce
na lavici jsme skončili.

Zde zašeptala mi nyvě v sluch:
tvé mužné tělo
jeden tuh
citlivé masáže je ti potřebí
těla statného
uvolnění
a pak mnou osvěžen, zas po půnebí
rozličných chutí poválíš
moků
i soust, jež v hojnosti tu požívati můžeš.

To svody, jimiž co svůdná Siréna můj rozum lákavě
načechrávajícími obrazy zamotávaje, melodií slůvek nadmíru
vemlouvavých, v pavučinu ženství neodolatelně uchvacujícího
uvrhnouti mne obmýšlela.
Než já, ne netýkav, však jen tak na lep neskákaje, i když vnadné
tělo je mi tištěno na místa nejcitlivější; nepodlehl jsem té svůdné
siréně a po nemnohých slůvkách, jež mé, tak nepochopitelné
jednání snad poněkud osvětlily, navrátiv se na místo své, moku
medového jsem hrdlu, již notně žíznivému, popřál.

!
Nyní
račte dovoliti
malé vsuvky
od průvodce, nevázaného to mluvky.

Mým čtenářům:

sedmou kapitolu rozepsanu maje
zpětně
na psané se ohlédaje
zjistil jsem, ke svému nejhlubšímu děsu
volný verš
to větší hřích, nežli hráti ve forbesu.

Omlouvám se tímto
všem
kteří očma pohádku mou hladí
pravím: JIŽ NIKDY VÍCE
sic sám nasekám si na pozadí.

Anžto vázaný verš
zde spisovná a slušná mluva jesti
volného tu nepěstují
neb
nemohou ho snésti
a jazykem prózným od dávných dob
nemluví tu více -
nepustí vtad toho
kdož mysli prózné jestiť
ni na píď
přes hranice.

Tímto ujasniv milému čtenáři děje, kteréžto osvětlují podivnosti v
tomto království jinak obvyklé, však člověku neznalému
nepochopitelné; mohu se již směle opříti, k rozvinutí příběhu
shora načatého.

Odolaje svodům urostlé té ženy,
jí zanechaje v dlaních
chtivých
stvol mrkvičky mnou ostroužený,
s účastí jsem pravil:
ctná panno,
nemohu ti říci své: ano
neb intimnosti tohoto řádu
s mou cudností
vedou spolu vádu
víš, neznáme se sdosti
bych nechal tobě k zpracování
své maso
i kosti.


- 7

Kapitola osmá

...O LICHÝCH PŘEDSTAVÁCH JEDNÉ DÍVČICE, CHVALNĚ ZNÁMÉM
MOKU, ŽBLUNKAVÉM ZDĚNÍ A PŘÍCHODU HLAVY LOUPEŽENÍ…

Tu odvětila
v hlase smutku zaseto:
tvá škoda, můj urostlý poeto
nuž
nechtěls li opojení z rukou ženy,
co řekl bys nápoji
s čepicí
bílé, čistočisté pěny?

Hospodáři milý,
hej,
zde hosti, jenž tak uzardělý
do korbele
pívo lej.

Mok tento ochutnáš li
zcela
zapomeneš na ženské
zde pěnu rukou setři
a zavdej sobě
vychlazené pívo plzeňské.
V tu chvíli
já
naštěstí pevně sedě
jináč upadl bych pod stůl
blaze překvapen
na mok ten, zlatý, nyvě hledě…
dím:
tu
pro mne, už není žen
jen pívo a na něm hrdá tóra pěny
té nemohou se rovnat ženy
ať ze soudku chudých
nebo královen.

Než nedá mi klidu
jedna otázka -
proč
v království tomto není
dáno pívo
lidu
k nižádnému potěšení?

I práli:
není tu, jak myslet by se chtělo
prohibice
jen zákony, tu obmýšlejí zdravé tělo
nechtíc pěstovati tlustý, pivní břich
vždyť
pro příklady tklivé, stačí podívat se
do království okolních.
Za hranice.

Tak pívo, ten nápoj veskrze blahý tu čepují a jako vzácnost
hostům udílejí.
Až uronil jsem mužnou slzu, jen vida tu dobrotu s čepicí, pěnivce
mého milovaného, ten zlatavý a hladivě polaskávající sen, mé hrdlo
zachraňující před žízní, i průvodce nepostradatelného k hovorům
hospůdským, břitkým i veskrze kamarádským a poučným.

Též na rozum mi přišlo
an pívo, zde povoleno není
to snáďpro básníky
blahé opatření
by mysl jim po nemírném pití nezduřela
jak mnohým pívařům
v pomník
část jistá, jejich těla.

Než, budiž chvála, že přeci jen se vyskytuje v těchto krajích , ač,
jen jako vzácné, pašované zboží. Až je mi divno, že tak nutné
opatrnosti, by mí vzácní hostitelé pozbyli a cizinci, kterýž putovat
bude dále po celém království, toto tajemství by svěřili a nic se
mé mluvnosti neobávali.
Sladiv si vydatně život touto neočekávanou a tak blahou hořkostí,
nechal jsem se unášet příjemnostmi veškerými, však pozor dávaje
přiměřený, kam ubírati se budou zámysly mých hostitelů.

Tak mazle své patro
kapkami chmelového zlata
blížila se kvapem
hodina
desátá
jedenáctá…

Až promazliv se do půlnočního času
popiv korbelů
k sladkostem i masu
zaslechl jsem známou větičku:
je málo sťat
ještě
zazděte mu tam velkou plachtičku.

To nade všechna pomyšlení
co k mazlení tu všechno je, ku pění
pašeráci
jsou, až nadmíru tu zdatní
však na pívaře z Prahy
není jim co platný
klásti pasti jemu do rozumu
z jeho mateřského rumu.

Nikterak
jim najevo tuhý kořen nedávaje
též, že dlouhý trénink od Kulaté báby maje -
nad můj splávek jen tak jiný není.
Tak předstíraje silné opojení
na vlnách spánku je lstivě kolébaje
usnul jsem
než
jasno v mysli maje.

A nyní nastává chvíle, kterou jsem v kapitole předešlé
trpělivému čtenáři sliboval.

Odbila půlnoc.

Tu v okamžení
pohasly v síni všechny svíce
i pohyb
hovor
smích.

To vstoupil voně do temnice
neviděný
On
Žqáry -
obávaný, všech loupežníků náčelník.

Či náčelnice?


- 8

Kapitola devátá

...O ZVLÁŠTNÍM PROBUZENÍ…VZPOMÍNEK OŽIVENÍ…PROMÝŠLENÍ
SMYSLU ZAŽITÉHO…NĚCO NA ZUB I LOK…TÉŽ ODPOČINEK TU
PŘIJDE VHOD...

Bloblobloblobloblo…ach, jaký to krásný a osvěžující bublot živé
vody mi proniká do mysli, kdeže budím se, ze spánku tak
hlubokého?
Omamná vůně rozkvetlé letní louky, bzukot včel a hladivý
vánek…otevrouc oči, sýrci zpola zalepené, udiven vzhlédnu k
modré, jasné obloze, kde slunko se zplna usmívá z nadhlavníku.
Co stalo se včera, že v postel natřesenou ulehnouti mi nebylo
dopřáno?

Napřed se umýt vhodné se mi jeví
v potůčku s vodou jako křen
buňky si hoví, když do ruda je drbu
a jsem jak nový
křísen rejžákem.

Hlava se točí jako štěstí z pouti
když dumu nad tou záhadou
ano, myšlenky se kroutí
však schytány, juž odpor nekladou.

Návštěva bujná, otiskla se ve mně
úst hudba
kančí
sladký tlamolep
a snad i tanec, dívka, její marná tužba
po těle
jež zrychlilo jí tep.

A pak té pěny, nad obsahem hořkým
jež snad v Olympu pili bohové
a rum
a tma
a čísi pozdní příchod
v tichu
co říká se mu – hrobové.

A dál jen mlha, myšlenky na cáry
cosi se dělo
síra voněla
snad nemírným mokem, proto mne nalévali
by dnes
má mysl houby věděla.

Přes to však vím, že jméno děsuplné
s půlnocí síní zaznělo
též vím
že nespíc, mám to spočítané
zde šlo by –
o duši
srdce
o tělo.

Nad těmito tajemnými ději přemýšleje, jasnilo se mi víc a více, že
i cesta k onomu stavení nebyla jen tak obyčejná; vždyť sídlo
loupežné té roty, která se podle všeho skrývala za milými tvářemi
štědrých hostitelů, přec nemohlo býti tak lehce přístupno; pro
všechny, kteří na cestu tu známou, se kdykoli, dle libosti své
vydat mohli.
Snad sklouznuv po bludném kořeni, na doupě lupičů básní a
pašeráků, jsem nechtíc narazil.
Než, co hlavu bych si darmo lámal, žádné úhony na zdraví jsem
nedoznal a krásný den plný vůní a zpěvu ptáků, dává zapomenout,
že dopadnout jsem mohl, i poněkud nepěkně.

Než hleďme, co v potůčku se chladí
štěňátko plzně
v dubu baleno
tak s ním si můj splávek hravě poradí
od buněk chuti
má to schváleno.

Tak načav mrně
lokám, přikusuje kančí
jež v listech zelných k němu vloženo
vzdávaje chválu, těm co nepřejí slokám
by čteny byly
s vazbou koženou.

Úmysl jaký, v těchto činech najít
to za cíl kladu svému důvtipu
čistého vína, aspoň sobě nalít
a přijít na kloub
čerta kopytu.

Proživše se mnou tuto odpočinkovou a trocha poživačnou
kapitolku, zvu milého čtenáře, an nelaje mi snad za nudotu a ze
stránek těchto zklamán neodešel, k pouti další, která zde toliko
počata byla.
Tak zaraziv do vík postranních, štěněcích, středové kolíčky,
lýkovým provazem je sepna, vyrazil jsem opětně na cesty, táhna
za sebou dárek ten milený, co malé dítě klapavého kačera.


- 9

Kapitola desátá

...CTIHODNÉHO STARCE VAROVÁNÍ...ZÁZRAČNÉHO AMULETU
DAROVÁNÍ...TÉŽ O PRAPODIVNÉM OPIČÍM LESE VYPRÁVĚNÍ...

Táhna štěňátko na vodítku, sem tam upíjeje zvolna tu teplající
dobrotu; skrz krajinu pustou lidmi prošel jsem ku lesu, kterýž se
již zdáli tmavým a tajemným jevil.
Poblíž pak udiven, hleděl jsem na velikány zvící až patnácte
metrův, jak svými větvemi navzájem se proplétají, až koruny
jedného ku druhému stromu nižádným způsobem se rozlišiti
nedají.
Tu vzpomněl jsem na slova starce, kterýž o divém lesním muži
příběh děsivý nám vyprávěl. Loučiv se onehdá srdečně se mnou, o
lesu, kdež stromy jsou v jeden celek srostlé, přehršel vzácných
slov mi v mysl vklad.

Příteli milý, podám ti na cestu
nejenom
něco dobrých rad
nástrahy všeliké - děsové, víly, pasti a bludy
křížit ti budou kročeje.
Zde
amulet vzácný pro štěstí, i druhých -
zlo se jím v niveč
poděje.

Ten v nouzi nejvyšší rozloupni v půli
jen jednou
a vše je umyto
zahladí rány, zocelí vůli
zalepí
co na padrť rozbito.

Pozor
jednu však zrádnou
od vědmy prastaré
amulet svoji vlastnost má –
odumře na věky i s tváří ladnou
tvá duše mladá
básnivá.

Poděkovav srdečně za vzácný ten dar, kterýž mi starcem kol krku
pověšen byl, mnou onen šňůrkou stažen, by nižádné úhony, se mu
utržena, nedostalo.
Však tuto vzácnost, vpravdě li použiji, tak na čínského boha
srandy, můžou mne lidé směle pasovati. Vždyť, jaký to život, bez
slůvek co klásků vázaných do snopů básní.
I putování po tomto kraji, veršem a rýmem nadmíru oplývajícím,
zemi básníkům zaslíbené, tím zmařeno by bylo. Ni více nemoha
promluviti touto skvělou řečí, nutným by se stalo, toto království
v slzách bolestných provždy opustiti.

Než poděkovav, bylo mi ještě vyslechnouti povícero varovných
slov, kterými dobrý stařec na cestu mne sprovodil:

Jda tímto lesem, snad vyhneš se ďasu
co oblíže
však netouží po masu.
Cesty den
a les ten, bude jak kouzlem vyměněn -
údolí úrodné, s potokem
vloženo je mezi hvozdy
za ním, sám uvidíš
černo
to koruny stromů, jak satanské hrozby…
ni zblízka jinak není
v tom lese
nic
se nezelení.

Tam mrtvo je a nepřeletí pták
cesty žádné není
a nevidíš do oblak
tam stromy žijí v prapodivném propojení

v korunách srostlé
v kořenění
jen spousta opic žije si tam – v ráji
ty listí černé
ze stromů jen požírají
a k údivu všech, všem kradou jako straky
po vesnicích
knihy
všeliké i potrhané braky
než, jen s obrázky barevnými.

Ony
sápou se drze
i pošťákům nešťastným na noviny.
Tak v truhlicích před nimi zamčené
jsou tisky plytké
i knihy vzácně učené.

Než obejít se nedá, ten opičí les
černo černý
tu - darem přijmi, do malé lucerny
olej
i křes na plamen.
Nuž, opatruj tě všichni svatí
a střez se ublížit
těm, co lesem se chundelatí
jinak ztvrdneš věčně
na kámen.


- 10

Kapitola jedenáctá

…V OPIČÍM RÁJI...

Tak já, přes mnohé obavy z také černoty mocně svírající…mé
hrdlo; vykročil jsem přes louku, kde přede mnou se na všechny
strany rozeskakovali koníci rozličných barev, však mně do skoku
nikterak nebylo.
Nebylo li by mi možno jíti po břehu onoho vesele bublajícího
potoka, bylo by mi zajisté velice obtížno kýžený směr k zdárnému
překonání černého lesa udržeti.
Tu, blíže se k neprostupné hradbě nezvyklé temnoty stromové,
zavčas rozsvítil jsem lampu a po schůdném břehu potoka,
bublavosti o poznání méně veselejší, vkročil jsem s úzkostí, do
lesa opičího.

Ne, není tu šera
jen tmy, co krájet by se dala
jakoby za mnou
opona zapadala.

Náhle
slunce zmizelo ze světa
a ve tmy klepeta jen s blikavým světýlkem
vnořil se člověk
poeta.

Tíseň
rozlévá se tělem, duší
nižádný zvuk
kročeje neruší
bořím se hebce v mech
jež černý, jak vše kol
též potok, jak rozplakat by měl
mne
svým tokem za úkol.

HU…až do kolenou jsem kles
to trubicí mi otřás
nenadálý děs -
tvář
tak notoricky známá z bulváru
teď šklebí se v krutém rozmaru
z křoví.
Lidská je, ač škleb jí rysy ničí
to chlupaté tělo ryze opičí
nikterak s ní nejde
do páru.
Mistře, vy zde?
Rcete
jak vy, slavík, z rodného Čechů háje
do temna opičího ráje
se zčista jasna vchomýtnete?“
„Ché ché grrrrr..“
Ne, on to není, juž to vidím
jen gesicht
ten řadí ho k lidím
tělo
i řeč mu chybí lidská
jen podivně mi do ušiska vříská…
ne, toto není náš milený
mistr kantilény
tohoto
by nemohly milovati
naše české ženy.

Náhle kolkolem plno známých tváří
Walda, Vašek, Helenka i Máří…
plno tváří známých z šoubyznysu
na chlupatém těle
plném hnisu.
Hemží se tu, houpají a divě křičí
než
chopí mne, sevřou
a děsným svým puchem můj čich ničí…
tak unesen vzhůru
do propletenců větví k nedozření
do hnízda opů
a
mysl mou halí
křídla - můry zapomnění.

Jsa probuzen pronikavým vřískotem, oči si protřa, shledal jsem,
že nacházím se v jakémsi prostorném hnízdě, které byvše
vestavěno v nejvyšším patře větvoví,
je poněkud v šerém osvitu slunečném i za čítárnu novin možno
považovati.
Neb těchto nacházelo se mnoho štosův kolem, hala bala
poskládaných, či v jednotlivých výtiscích po podlaze hustě
nastlaných.
Obyvatelův chlupatých hemžilo se tu do tuctu, než mnohem více
jich ku spánku by zde mohlo ulehnouti.
Zajímavo, an všichni tvorové opičí gesichty měli na způsob našich
předních popových umělcův uzpůsobené.
Na rozum mi nedochází, co má toto znamenati a kde berou se u
nich tyto podoby, až k nerozeznání věrné.
Tu pohlédna v noviny nejbližší, udiven patřím na slavíka, kterýž
mne první svým děsivým šklebem v lese opím přivítal.
Zde snáď vězí, ten hluboko zakopaný, prapodivný pes.

Než, náhle nastal ruch jakýsi, v družině mých popíků. Dle křiku a
chrčení jaksi úlisného a pohybův, které by u nás lidí platily za
ponížené plazení, vyhoupl se do hnízda op, tohoto rozruchu
původa.

No, kruci fík…
Jyrka - oporáje náčelník.


- 11