Království I - část II

Kapitola dvanáctá

…PONĚKUD POETICKY PIKANTNÍ…

Tož Jyrka, ač jen opičí držka, přec udělalo se mi obzvláště
nedobře a nesedíc na zemi, nucen bych byl skrzevá slabost v
kolenou, urychleně usednouti.
Pokud mohu souditi ze vzorku národa opičího, který mi byl zde
dopřán, tento exemplář, tak silným a nepominutelným hlasem se
projevuje, že za náčelníka opi si s jásotem vyvoliti jeho nuceni
byli.
Snáď i proto, že obzvláště v gesichtu jejich, jen vzácně bradavice
jim rostou.
Tak v nesmírné úctě je mají, ačkoli jejich tělo, jimi hojně jinak
poseto a úsloví - kolik kdo bradavic má, tolikráte opem jest – u
nich za normu vznešenosti bráno a zvláště u samců.
Než zanechme úvodních řečí a samotnému ději se chutě věnujme.

Náčelník ten
bijíc sa přede mnou drahný čas
v chlupatá prsa
(i já mám)
skřeky i škleby, jakoby dával na potas
kdo tu pánem
a kdo kmán.
Tu
dotýkaje se mého znamení mateřského
na tváři
i svého
celý se, tlustec rozzářil
a hrábnuv do opštin, jež postávaly kolem něho
přisoudil mi (favoritku mládí mého)
Helenku
kteráž po opičsku, dajíce se radostně do skoku
nastojte – jen tak
sápala se mi hned do rozkroku
i pro cucák.

Tu já (uplivna si v duchu), dím:
nuž, holenku,
a máš chlupatou manželku,
co vsákne tě
i s osrdím.

No ať
což ono rmutné Ne, mám říci
když hladí mne po líci, jako žádná jiná
a všímá si tak jemně
kůže hladké
i ochlupené semtam temně?

Tak poddán moci lepé, opí
slastně vrně
uveleben v podestýlce lásky hnízdečka
(rozoumek co mrně)
maje budoucí choť blaženu, neb škrabaje mne po zádech
i ramenu –
svého chlapečka
v přízni své mne topí a…
tečka.

Však i bádám
(krom holdování Helenčiným vnadám)
hledě do novin bulvárních
kde dočítám se spoustu volovin
totálních…
nečta doma tyto plátky
zde tluču chvíli dlouhou, zvratky
které ztad se na mne valí
až se zrak
i rozum kalí.

To hádankou mi je opravdu neprohlédnutelnou, co v království tak
skvělé mluvy básnivé a mravů vytříbených, pohledávají také
splašky, co od redaktorův po senzacích bažících, vymyšleny jsou i
víc než zpola.
Opět jedna ze záhadností, které mou fantasii i zvědavost nadmíru
vyvinutou, převelice dráždí.

Než, mohu milého čtenáře ujistiti, že ze země této překrásné
dříve neodejdu, než tuto i mnohé jiné záhady, mi bude dopřáno
dovésti ku kýženému vysvětlení.
Zatím, čta tyto plátky, bylo mi složit snáď desetkrát maturitu, i
co hromosvod, byv mnohokráte použit, prokousal jsem se ku
poznání, byv v průběhu těchto, vpravdě čtenářských „hodův“
příjemně škrabán a to na místech přerozličných; že opí gesichty v
podobě umělcův popových a obrázky z plátků blicích, ve shodě až
nadmíru spojité a zvláštní jsou.
Pravdou se mi jeví toto - an taký op vezma obrázek gesichtu
člověčího, se zalíbením naň se dlouho a s usilovností dívaje,
podoby jeho věrné, jakýmsi tajemným způsobem na sebe přijme.
Opravdu, na mnohé prapodivné nepochopitelnosti v tomto
poetickém království natrefuji.
Však sváří se v mém nitru dvojí vášeň, jež dilematem je takořka
nepřekonatelným - přirozený můj cestovatelský pud s pudem též
přirozeným, jakým, o tom milý čtenář jistotně nemá vůbec
pochyby.

No, co vám budu povídati
dostala mne - Helenka
vždyť
jen malinko poškrabe tě
tu opomeneš trenky, gatě
i zda jsou v knize noty z ráje
či
čertovská písmenka.

Jak z předešlých řádků vidno, člověk míní, však opí láska, byť
přisouzená Jyrkou (a to jediné, mne na tom hněte), mění.
Na rozum též mi přišlo, že i právo první noci, snáď tu vládne, a to
bych nucen byl (ač jinak povahy jsa beránčí), ten prasečí gesicht
mu porovnat pěstí, lumpovi.
To promluvil ze mě, juž majetnický pud, ač svadba jakási opičí,
bude až zítra konaná. Tak dnes, bez veškerých milostných
radovánek, zatím spolu ulehneme. Mohu na mou věru
odpřisáhnouti, nižádná z tak mnohých dcérek, jež se o mou přízeň
ucházely, nedosahovaly ni zbla úrovně škrabací, kterou se honosí,
má nastávající chlupatka.

Než, pokračujme v této nenadálé milostné romanci, blíže ku
kýženému naplnění.

Uléhaje ku spánku
v žádoucím klín své chlupaté přivolené
jež
tváře oholené zamilovaně mi hladí
tu i onde - na pozadí
oči přimhouřené líně
sna o opce
zpěvu
víně
o tom, kterak budem trávit spolu večery
myšlenek dalek sprostých –
útěku
nechuti
či nevěry.

Ach, to ránko krásou nešetřící
v klíně štědrém
hlavu
uvískanou mou opicí
snáď celou noc milostenka milá
svá očka u mne, ni zamhouřila.

Však vstávati je třeba
dnes slavnostně své – ano
řeknu
neb, po opičsku jeknu
a budem svoji napořád a rád
jí z lásky zakrátko
pořídím malé, roztomilé
lido-opátko.

Helenko, má drahá…
tu
otevrouc ku své milostence oči
SMRTKA
po mně sahá -
na svou tvář tu hledím
sám
na sebe se šklebím
snad šálí mě mé smysly, sním
jsme
dva Maříci
v ráji opičím.


- 12

Kapitola třináctá

…ZÁZRAČNÉ VYVÁZNUTÍ Z TENAT OPIČÍCH…

Brrrrrrrrrrr fuj tajbl…
no
lidé drazí, bylo vám kdy dopřáno, líbati sebe sama? Ne li, tak o nic
vpravdě obohacujícího jste nepřišli. Já, dámy a pánové, tímto
nanejvýš znechucujícím zážitkem postižen, málem veškeré
dobrůtky servírované mou nastávající, poslal zpátky do rajského
šera našeho budoucího hnízdečka.
Nuž, do pěkné šlamastyky se dostav, nahlížeje onu situaci myslí
navýsost otřesenou, vybřednutí z tenat opomilky té rozdychtěné,
oříškem zdá se být k nerozlousknutí. Neb opice, jednou citově
rozpohybované, nezadrží od hrátek intimních, ni párek vydatně
živených buvolů.
Ach, tak snadno podlehnuvši tvářičce luzných tvarů, opomněl jsem
zdravého rozumu užívati a nad budoucností svazku tohoto, se
opravdově zamysleti.

Ztrativ hlavu Mařík
býk
z něho se stal
na milou svou opku
juž se přichystal.
Pln všech chtivých šťav a chlupatého snění
zaskočen byl
kouzlem
v čase kuropění.

On líbat by se chtěl
však Helenky už není
opice jen - s jeho tváří
sahá mu po přirození.

Nutno připodotknouti k osvětlení mé tak zapeklité situace, že
hnízdo opičí, v které unesen jsa včerejšího dne (ach, jak ten čas v
požitcích strávený, co sprinter v dáli mizí), nalézá se v koruně
stromu tak vysokého, že hravě uchvácen byl bych opy povždy
ostražitými dřív, než do půli cesty ke kýžené zemi bych sestoupil.
A že špatný lezec po čemkoli nejsa, dokládá můj diplom šplhouna
premianta z university cestovatelské. Neb na toto povolání je
nutno se učiti všelikým uměním, které čtenáři neznalému by na
mysl nikdá nepřišly.
Nestahujmež však kalhoty, jeliť broků hejno v patroně posaváde
skryto. Již mnohé chvilky horké mi bylo jako cestovateli prodělati
a nikdáž jsem se nezalekl obtíží mnohých a zdárně vyváznuv, k
nebi jsem obrátil povždy svůj hlas díků, za prokázané dobrodiní
nápadu, kterýž k mému vyváznutí beze vší úhony vedl.
A tak se stalo i tentokráte.

V šoku na se zírám
a se na mne též
jen ztěžka mysl rozprostírám
jsa
zřícená věž.
Mezi námi je tu
hráz
a nic už dál
ni škrabkání nedokáže
bych „Maříka„ miloval.

Kufřík se mi zvedl
mysle na útěk
tu opka čujíc moji zradu
vyrazila jek
v ráz sběhli se popíci, ze všech možných stran
nedali mi ni zbla šanci
v dešti opích ran.

V chlupatém tom chumlu
dusím vztek, i strach
bezmocen však necítě se, v amulet jsem sáh
no
v poslední už chvíli
trhám jeho plášť
ku chlupatým opům divým, ni necítě zášť…

vššššššššup… a kouzlo vědmy od starce mi věnované, tak mocně
v ráz ten zapůsobilo, že nevěda kterak, však ohromná úleva jakoby
se vlévala do celičkého mého těla, i událostmi chvil posledních
zjitřené mysli.
Jakési nadpřirozené světlo, zalévajíc svým neskutečným jasem i
skulinku poslední v tomto opičím lese, pravzláštním způsobem
zapůsobilo na způsoby, též i gesichty mých opských „hostitelův“ a
jako by mávna kouzelným proutkem, opice obyčejné se z nich
stanouce, též po gesichtech rozličných juž ni památky, k mému neskonalému
poděšení, nižádné jim nezbylo.
I Jyrka zmizna - opičák, vpravdě fešácký a úsměvem svým,
hluboce sympatický (až rozdílem tím, ku gesichtu tomu
předešlému, omráčen jsa, málem hubana bych mu vlepil… kéž k
zázraku tomuto, by v mé otčině též došlo), z něj se vyloupl.

Nemohu též pominouti, an opi na mne se sesypavší a přes můj
odpor ( jenž směle mohu přirovnati k houžvi ze všech houžví té
nejhoužvovatější), tvrdě mne tísnivše v pranici, kde k mému
podlehnutí již krůček nepatrný zbýval - též náhle se milými a
veskrze přátelskými stali.
Až v pokušení upadl jsem převeliké, pobýt s nimi i nadále a na
ramena svá, nohy v tomto okamžení juž ku startu připravené,
nebrati.

Než padnouce na mne jakási přetěžká únava, kolena mi poklesla a
já, na podestýlku z novin a časopisů všelikých tiše se složivše,
zavra víčka, co rolety železné, svůj pozemský krámek v nevědomí
jsem opustil.


- 13

Kapitola čtrnáctá

…PO SPÁNKU DLOUHÉM LIBÉ PROBUZENÍ...DVOJITÉHO
PŘEKVAPENÍ DOČKÁNÍ... I ZPRÁVA O VÝCHODISKU, KTERÉ, NEJEN
PRO MNE, VHODNÉ BY SE ZDÁLO…

Nuž, dědečku…
vstávati vám třeba
juž den třetí nepozřel jste
ni
pouhé střídky chleba
a pít, jen brčkem mezi zuby dostáváte
co potkalo vás
že máte zuby zaťaté a vrásek ve tvářích
jež co kaňony spletité
a hluboké
jen stěží slunce prozáří?

Tak hubený jste
a v spánku nepoznáte míru
to nechcete popít
píva
a pojíst pár koleček sýru?

Pochoutky to
z nám, tak vzdálené Olomouce
jaksepatří uleželé
vytažené
zpod ze skla zvonce
teď po chlebíčku voňavém se tak lákavě roztekouce
hned bych sama v ústa vnesla
tu vzácnost
ach
co mluvím to, jak hluboko jsem klesla…
než omluvou mé touhy po táhnoucím se sýru
jestiť
že ač dopřáno nám je míru, až nadmíru
tak bojový se z něho line plyn
až omámí
nám smysly, česti
a chutě v ústa dobrotu tu vnésti…
to maže
tu největší ze všech možných vin
kanutí
mých nepřejících slin.

Ne, není v mém ryzím charakteru
vinou mojí
ta obmyslná díra
že uzmouti jsem chtěla, vám, tak nebohému
sousto posílení
od voňavého sýra.

Než, ku vstávání juž máte vůli
chřípí
jak mul, když v říji ssaje vůni muly
a dvé očí, tu chtivě se zpoza vousů kulí
již jazyk váš
ku kapkám sýra s mlaskotem se tulí
jež o potěšení přesvědčivě svědčí
dál sunete si do úst
sousta
s chutí stále větší, větší…
pívem ze soudečku je mocně zapíjeje
touhou, až neskutečnou se v těle celý chvěje
to pívo, sýr a chléb ten čerstvý, chutný
co gurmán pocívaje
juž mizí z tváře vaší výraz smutný
a já
na starosti vaši schránu maje
teď vydechnouti úlevou
si mohu
své starostenství prosté odkládaje.

Mhmmm.. to dobrůtka je skvělá velmi, sýr, co v mojí otčině tak
oblíben… ač kteří škarohlídi haní jeho ódér a kysele se šklebí
ženouce labužníka tam, kde nosánek jejich nedozná úhony, přec
tak mnozí oddávají se těm hodům syrečným, jež chuťové pohárky
jim podráždivše, tak pívem nejvýše nutno jim pohladiti hrdla k
dokonání té nebeské harmonie a nejlépe Plzní; v mém případě
ovšem již notně zteplalou a ke dnu nenávratně usedající.
Tak prapodivně vyváznuvše z tenat opičího lesa, vděčen velmi
jsouce nebesům, mnohé díky Tam, s plnými ústy voňavé dobrůtky
olomoucké vznáším; vždyť, co amulet ten zázračný s sebou maje,
dosáhl jsem naň v nouzi nejvyšší, kdy lezlo mi již hustě tlustých
do tenka.
Snáď opice, kteréž jak mávnutím proutku kouzelného tak milými
se staly, soudek o kterémž v zámyslu svém blahém usoudily, že
drahý srdci mému (což pravda pravdoucí jestiť), z náklonnosti
prosté, na cestu mne i s ním vně lesa opičího do travičky voňavé a
měkkounké s citem sobě vlastním pokládly, (jak seznal jsem z
vyprávění pozdějšího, od své tak starostlivé hostitelky, neb nejsa
při vědomí, nižádné povědomosti o tom, co se mnou se dálo po
doznění velikého světelného třesku, nemám).
Rozhlédnuv se kol po seknici, všechno prosté a v zářivé čistotě
vida, na svou mladou hostitelku (tak plnu půvabů a účastenství
srdečného, jež se tolik dní, se vší péčí dojemnou mně, neznámému
věnovala), se obrátiv, otázku mi bylo nutno položiti:

Proč mluvíte o mně
jako starci
což ve svých čtyřmecítma letech
stáru
nad hrobem se kývu?
Mé ruce vyschlé jsou přestálými útrapami
však
dostatek moku s pěnou, i bez
uvede mou pleť do stavu původního
hladkého
tak rcete
co k řeči takové, vás má děvenko starostlivá vede?

Tu mladá žena, s účastenstvím nesmírným ku mně přistoupila a
zrcadélko před oči mé nastavivši, takto zahovořila:

Zde
pohlédněte, pane,
v zrcadlo
a hněv svůj nesměřujte na prostou ženu -
jako sníh
jsou vlasy vaše
a pleť, jedna vrásek brázda
též z řeči vaší
ztratila se poetická vazba.
To kouzla velikého jestiť následek
co zpět
nezískáte za nižádnou měnu.

Než náděje neztrácejte
tu
na palouku lesním
u studánky
léčí dobrá víla rány, ranky
když poesie
v míře rozličné, opustila duši koho
napravila již ona nemocného nejednoho
to naděje vaše
jedinká.

Za ní hnedle vypravte se
a vězte
jméno její jest – Fiona I. Bublinka.


- 14

Kapitola patnáctá

…VÍLE – FIONĚ I. BUBLINCE VĚNOVANÁ…

Nuž, zotaviv se poněkud, posilněn jsa sýrci i zbytečkem moku
Plzeňského, rozhýbal jsem svých stařeckých kostí k cestě půldna
vzdálené, s dojetím zamávav mé, tak milé hostitelce a na cestu za
tajemnou, mé duše básnivé léčitelkou, chutě se vydal.

Věztež, že člověku, jemuž není dáno mluviti a mysleti slovem
vázaným, nepochopitelno jest, co utrpení bylo mně zažíti, kdy s
mladou paní, kteráž tak mnohé pro mé blaho vykonala, nemohl
jsem promluviti svou mateřskou řečí básnivou, nemaje v mysli
slova poskládaná, než ve větách, tak odpudivě prózných.
Než ona, duše citlivá a ctná, najevo nikdáž nedala mi, že mluva má,
tak nevázaně nechutná, by odpuzovala ji bytostně (jak mnohdy v
tomto království v případech obdobných se stává), co milovníka
šatu čistého prádlo od smrduté špíny znečištěné.
S bedlivou pozorností, jsa jedno veliké ucho, vyslechl jsem též
podivuhodnou historii dobré té víly, kterouž Bublinkou všichni v
království zovou a o jejíž proslulosti v uměnnách léčitelských
oslavné zvěsti i v dál za hranicemi království tohoto se šíří.

Vílou jsouce dnes
ona dívkou
byla kdys
sám půvab, lad a ušlechtilý rys.

Snáď duše její, jen veršem byla živa -
co pohyb
vzdech
či pohled
tím báseň světu zpívá
života veškerého až neskutečná milovnice
ta
ku větru nastavivši půvabné své líce
veršů rej
a vázbu
i v doteku tom nepohmatném zříce
v hluboké rozkoši
tou poesií
až k nemožnosti své si naplnila plíce
též
vše zpěvné a čisté jen při ní pouze bylo
ptáci, hmyz, či zvěř a tvorové
i jiní
v rostlinách,
stromech, i v dechu na skle jíní
vše vidouce kolem, v očích se jí zajiskřilo,
milo, tak u srdce jí bylo
když vše
z hloubi duše svojí, srdce,
až neskutečně čistě milovala.

Nadáním
jen jedna
ku výšinám nadpozemským zrála
v neskončení všehož stvořeného prožívala
a dále jen psala
psala
a psala…
než perem krásu tuto vázavši do prostých květů,
vrhavši za větou zas a zase větu
ni moku
sousta
ničehož ona sobě nedopřála
co hodin dlouhých
dnů
a roků
verši unesená vlála
až myšlenky její mnohé v pergamen se položily
pak spočinouce
únavně
se srdcem, které po básnění jen šílí, běsní
v náruči
vzrostlých trav a květů mýtiny své lesní
borůvek si hrsti plné nasbírala
by chutí a dotekem se s vesmírem v nich polaskala…
a juž ji červeň třísní
až
ona vidouce tu barvu krevní
v dlaní svých
a šatu
tak přepadena tísní, ach…
tu došlo na bytostnou její, skrytou, Achillovu patu
zkázonosnou
nervní.
Plnost v rukou svých, když měla
šťávy, co rudou září vyplavila mysli její
duše
těla…
dívka ta
slába, z dlouhého již nejedení
vydechnuvši stonem táhlým
lidem
navždy oněměla.


- 15

Kapitola šestnáctá

…VÍLOU UZDRAVEN………

Tak
něma
pozvolna se vytrácela z očí
až splynula s vánkem
jenž podnes
na mýtince
tak roztodivně kol dokola se točí
jak najevo by tancem chtěl všechněm lidem dát
že Fionka
JE
a nepřestane být
jen
Bublinkou se stala
ta, kterou každý měl jen rád.

Ne, neodešla
všem zůstala tu – milující
hladivá
dechem svým
navštěvujíc nemocné a strádající
jež spočinuvši
u ní
na polštáři voňavého mechu
kde myšlének si dopřála jich, dlouze bolestného slechu
až
bublinek k duši, co potřebí jim
duhových odeslala,
z nevázanosti, je láskou zlehounka rozvázala
přivábivši zpět
jich prchlou múzu plachou
a znovu v nich rozsvítila svět
poetických vět
teď
ony duše s radostí se slůvek chápou
již vylétají z úst jim
co
v pestrém roji včelky medonosné
a přes bolestný ten dlouhý půst
jak tráva suchá
pookřívá v vláze rosné
zázračně se jich rána vázná zaceluje, hojí
tak sladko tomu
kdož
duše zraněné
v Bublince svou se poesií kojí.

V míře, až štědře natřesené proživ to, co hostitelka milá, ku
poznání mi v cestu nastínila, blažen od kořínků svých, juž opět
temnohnědých vlasů až k patám, s rostoucím údivem a potěšením
jsem zaznamenal, že zadelce dětské rázem kůže má podobnou se
stala.
Ta tam jestiť ona vrásčitá, která co děda vetchého mne křehce
obpínala, náhle i jaré myšlénky mne obstoupily a v rej
neodolatelně vábiti počaly;
až podlehnuvši, mé tělo z mechu, kde bublinkami duhovými
zázračně proměněn, jakoby něžná síla unesla mne do středobodu
veškeré poesie a tělo samo, i srdce, mysl náhle zakroužily v záři
slunečné paloukem, jenž v bytost očima neviditelnou, proměnil se
rázem.

Muži
(slyším v sobě hlas)
jak jsi můj, ani sám neprohlédáš as
nyní
tvou duši objímám a dobro ti jen činím
neb, mně milý jsi
ku jiným
a já si tě vyvolila
bych
co víla, i v člověku svém žila.

Tys vesel a žertů povždy pln
však skrytě
kypíš vzácným citem
a neznáš slůvka
klň
chceš li, stanu se ti ve tmách svitem
a provázet tě budu
neviděna
tichounká povždy jako pěna
jen svolíš li
mluviti v tvé mysli budu
uchráním tě svodů, bludu
jen
otevřeš li mysl svoji
ku mým slovům
ku pokoji.

Ano, to jediné slůvko vyklouzlo z úst mých, tak přirozeně, jak
padá k zemi sníh a já zlehounka s Bublinkou v náručí, či jsa v
náruči její, otevřev ústa - pramínek slůvek, zprvu neuměle
vázaných, počal ze mne pomalounku prýštiti…

Hraju si
s bublinkou
ze snů
a duhy…

foukám jí zlehounka
na bříško
s pruhy…

směje se zářivě
choulí v mé dlani
teď
schoval se celý svět
hledím jen na ni…

hrál bych si celý den
já
na práci flink
naštěstí bublinka
udělá
pink.


- 16

Kapitola sedmnáctá

……JEŠTĚ O BUBLINCE VE MNĚ...BLÁZNIVÉM RADOVÁNÍ...TÉŽ
V NÁRUČ MILÉ ŽENY SMĚŘOVÁNÍ……

Och, jak unášející a luzné jestiť bytostně v nespoutané volnosti
se ráchat a dovádět se slovíčky, jež krouží v mé mysli a nejen
tam, však i vůkol, kam oči mé se s nespoutaným, však blaženě
vázaným potěšením jen zahledí.
Jakoby probublinkovávaly v mém těle jakési tajemné, nesmírně
příjemné síly a šíříc se po veškerých orgánech, vzrušení, mnou
dosud s nižádnou smrtelnicí poznané, mi až překvapivě bujné
působí.

Tak koupaje své
vše
co mnou se zove
v bublinkách, jež stále nové, nové…
a čisté
jak víla sama
a nemoc duše, za horama
teď kráčím jaře k mladé paní
v těle jas a touhy pln i po líbání
po všem
co mi ženstvím může dáti
zchvátí nás, ach, jistě zchvátí
to
co v očích jejích bylo, když vtiskla horké políbení
na rty mé zvadlé, při loučení
šeptajíce:
uzdrav ho, má dobrá vílo
by milovat se mohla
žena
a dlouze hledíc do ztracena…
pak zašla
sama
do seknice.

Tak bujně cestou poskakuje, pln bláznivě vzletných myšlének a
všeho, co mladý muž má míti, cítil jsem, jakoby křídla mi rostla a
ret můj bul zpěvu a smíchu pln a nebylo mně možno, toto
nezkrotné tryskání, z mého veškerenstva pocházející, nižádným
způsobem zastaviti.

A nechtěl jsem, ani
bláznivě opojen, jakoby šampaňské se rozlévalo žilami mými
a všechny rmuty, splíny
rázem
zapomenuty byly
já pak maje v srdci bublinkové víly
jí
položil jsem tu otázku:
proč jen, vílo
proč
vstoupila jsi ve mně
a stvořila hnízdo
sobě
pro lásku?

Nevíš
muži
(dí hlasem, jenž v srdci slyším)
že víly, čistě milují se
a jako v míse
hospodyně
brambory s tvarohem všem míse
chutnou krmi zhotovujíc
já vstupuji k tomu, kdož otevře mi svého domu
bych
milovala povždy jeho
nezištně.

A v radosti, že jiná tě má za milého
nyní hnísti budu duši tvoji
by obstála v lásce, boji
já
Bublinkou se první stala
co smrtelníka
k smrti
milovala.


- 17

Kapitola osmnáctá

.....PŘIVÍTÁNÍ VŘELÉ...PROSTÉ, VŠAK VYDATNÉ POHOŠTĚNÍ ...TÉŽ
VYPRÁVĚNÍ O MILCI JEJÍM - JEHO TAJEMNÉMU UCHVÁCENÍ...

Tak navraceje se s mladickou dychtivostí k místům, kteráž jsem
(co sešlý stařík) včerejšího dne opustil, již zdáli, jak by se na mne
i stavení mé dobrodějné ošetřovatelky veskrze přívětivě a
vstřícně smálo.
I ona, s otevřenou a štědrou náručí, mne s neskrývaným dojetím
vítaje, slzou mé rámě i líc, nezadržitelně a hojně v objetí vřelém
skropila.

Och, jak radostné
když vítati je mi mládence tak sličné tváře
a vrásek není již
a tlení
jsouce uvrženy do žaláře dočasného zapomnění
tvé ruce teď hebké, pevné jsou
a rety
co v sýpce plamen hladového žháře
až
hoře v líci
na témni věnec kvítí nedotknutý lety
sama sebe káře
vždyť smutek nose po milém
bych měla
uchránit se svodů rozkvetlého těla…
však cosi říká ve tvých očích
v duze
jen dále taj a zaplav sebou kraj
kde přirozenost tvá by chtěla
najít to
co osud nechal zkalit
když zmize ten, jenž zapsán navždy v hrudi tvojí
dlí kdes
snáď
živ…
tou nádějí, se tvá věrná duše kojí.

Objímaje a těše s převelikým potěšením lepou tu ženu, jež
tajemstvím obklopena až hmatně, slůvka objasnění mi slibujíce, ke
stolu prostě, však malebně pro mé chuťové buňky prostřenému
mne zavedouce, k jídlu mne pobídla.
Já pak, nabíraje z mísy husté bramboračky a zajídaje chlebem,
jenž tak teplý a křupavý byl, že sliny, rozkoší z té dobroty mi
kanoucí, polévku tu vydatně ředily; zároveň pohledy jsem
vychutnával i ženu, jež s chutí nemenší, porci pro statného muže
přiměřenou, mžikem s chutí spořádala.
Pak, sklidivše se stolu, láhev medoviny i dvé kalíšků na stůl
postavivši, k pití pobídla a usedla ku mně se slovy:

Vidím, že zvědavosti pln jsi zcela
a myšlenkami obíráš se
těmi
jak žena, při skromnosti vší
co v kráse, přírodou ne ošizena
dlí samotna kde lidí není
a z muže nemá svého
nižádného potěšení.

To
pár už let
kdy mládenec můj švarný
nevzal sobě amulet
a na lov vydav se v les bažinatý
uchvácen byl zdůli
silou temnou
a bojovav zápas marný
přec
ve strom vetklou
nechal zprávu pro svou milou
až podnes
jemu věrnou.

Ten les klatý je a zrádný
tam mizí lidé v zem, jež houpe se
a boří
tu sílu nikdo nepokoří
ni
milý můj…
než
na ostří nože, zanechal mi krví psané
slůvko
vláhou rozmazané - lasko


- 18

Kapitola devatenáctá

.....VYSLECHNUT PŘÍBĚH A ROZHODNUTÍ JASNÉ...K LESU
PUTOVÁNÍ...TÉŽ S BUBLINKOU ROZMLOUVÁNÍ...

Ten les, jest brána v jinou říš
kdo vstoupí
nechtě
nevrátí se k lidem již.
Tam skončil mnohý muž a rek
ni nezbyl po něm štěk
či jek
jen
amuletu kouzelného vůně
ochrání snáď
od té zrádně pevné tůně.

Když milá ta žena dopověděla svůj, tak smutný, příběh, jat jsa
lítostí a unášen v sobě jakous neodolatelnou nápovědou za ruku
vzav ji, s účastí jsem opověděl:

Není sil, jež odvrátily by mé kroky
od míst,
jež kruší mysl tvou, již roky.
Vydám se v ta místa
neprodleně
by úděl tak smutný, nepatřil již více k ženě
jež půvabem a silou ducha skví se nad jiné
by sama
nehřála se v pruhované peřině.

Dopověděv ta slova, pocelem, bylo mi se s dojatou hostitelkou
rozloučiti a přes mnohá její varovná naléhání, dopiv kalíšek skvělé
medoviny, na cestu jsem se neprodleně vydal.
Kráčeje bystře v les ten, jenž zdáli rmutný a šerý se mým zrakům
jevil, jen v Bublinku svou náděj na úspěch skládaje, takto mi bylo
k ní hovořiti:

Prosím,
pomoz, dobrá má vílo
by s úspěchem setkalo se dílo,
jež spojilo by
to
co kdys si bylo milo.

Jen propojení naše vzájemné
v míře vrchovaté
zabrání, bych proniknouce v místo klaté
nepodlehl síle temné
navrátiv se
s ním
či pravdivým poznáním, jež nezarmoutí snad
duši jemnou, kojící se spásnou nadějí…
protož
Bublinko
buď dále v nitru se mnou
ať spatřím zas, jak mráčkové si plují v modrém
po nebi.

Jsem s tebou, muži,
a budu stále
když zveš mne svým: Ano
neustále dále.
Já odcházím, jen
když nepřeje si milý můj
již den
a noci se vydá z vůle svojí v plen
tu opouštím jeho
smutna
když láska, jež nekonečnou k němu chovám,
pro něj
co děravá
a nepotřebná putna.
Než neváhej
a naslouchaje (byť neslyše) mému hlasu
věř,
že chráním tě,
byť vězel jsi v bažině do pasu
hlavy
věz,
že tys ten člověk pravý
jenž konaje tu dobro,
se nikdy
nikdy
neunaví.


- 19

Kapitola dvacátá

..........V PODZEMNÍ ŘÍŠ VNOŘEN...

Dojdouce v brzku v místa, kde bylo mládenci nešťastně ze světa
lidí zmizeti, spatřil jsem lety již notně poznamenaný šátek, jenž
na kmen stromu (kde nůž rukou milého, zabodnutý nalezla) v
památku uvázala rukou svojí.
Tu zhoupla se nepatrně zem pode mnou, až příjemné se to i býti
zdálo, tak i vánek jakýsi v uších nezvykle libá a melodicky
nesmírně přitažlivá slůvka mi vyluzoval, až bylo mi své náruče
otevříti a poddati se tomu, co tak luzně v mé duši i nejhlouběji
skryté struny až neodolatelně rozeznívalo.

Ten hlas, co vůkol vznáší se
a rojí
hlas
co myšlenky mně hladí
hojí
zbavujíc je trýzně, ustarání
i pomyšlení
na básně umírání
to lákavě v mé mysli kvete
až
prose
zde odstřihněte…
nořím se
do prachu a jemného peří
kdož nebyl tu
ten
rozkoši té neuvěří
až záhy celý vnořen po poslední vlas
do říše,
jež nemá žádný živý kaz
do říše stínů
a chapadel hladu
do říše,
jež kuje básním zradu.

Tak prožívaje blaho, rozlévající se co horké a vzrušující vlny do
všech částeček mého těla i duše, upadal jsem pozvolna ve stav
podobný naprosté až dětinské poddanosti.
Jakoby síla jakási prapodivně vláčná, všepronikající, obmotávala
mé myšlenky i tělo a z duše mé veškeré stříví básnické vyssáti by
chtěla.

NE
a tisíckráte - k ďasu
vždyť
jak život můj bez básní byl by k žití
co louka
bez všelikého kvítí
a pole bez chlebového klasu
stůj
ty, jenž ukrádáš to, co mé jest léno
zde je ti vše
uzavřeno
a dveře tvrdě přirážím
nedám rým
a nedám

Rým?

Až
oči valím
jaká proměna
kde rým se tvořil, prázdno je a ticho…
já básnil bych
a slova nejsou
prchly
v mysli jen blaho
tupé
já
verše klad
co cihly chrámu svého
kdys
a proč?
nepátrám již
spokojen se stavem věcí
nevědom si
smrti
svého já.

Bublinko, kde jsi…slábnoucími volaje myšlénkami, na duchu i těle
svázán a smutkem ze ztráty básnivého slova… krušen…a snáď ani
už…upadajíc do podivné lhostejnosti…jen jakoby z dáli, bylo mi
pozorovati…jak okem neviditelná chapadla, jež svírala mne
doposaváde…náhle se uvolňujíc, duši mou ze sevření zcela
propustila…

Kde hledati příčinu toho, až zázračného obratu k mému vymanění
se z tenat, jež tak nepřekonatelné se býti zdály?
Jak srovnati si v mysli, že ztrativše básnivé střívko a jazykem
odporně prózným promluvivši, propuštěn byl jsem, co sousto k
nepozření uznané?

Zabývajíc se myšlenkami těmito, již drahný čas sedíc na zemi,
kteráž se pode mnou co spásná zhmotnila, jakémukoli dalšímu
útoku sil temna vzdálen; pozvolna se mi víčka zavřela a já upadl,
kromobyčejně unaven, ve spánek hluboký a spravedlivý.


- 20

Kapitola dvacátá první

…O DÍVCE JEN VE VLASY ODĚNÉ, VŠAK CUDNÉ…NEODĚN I JÁ…TÉŽ
O SLOVECH K MÉMU PROBUZENÍ VEDOUCÍCH…

Naha, však cudně v pod pas vlasy rozpuštěny
pohyby
ženy
co nevědoma svého obnažení
přisedši ke mně
polibkem podala mi pozdravení:
děkuji tobě
ze živého srdce
jež tluče radostně již, co rým mu velí
že zas
od pondělí do pondělí
budu sdílet krásu v sobě
lidem
ne zlobě
v rozkošném tom básní hrobě,
kde sídlí jen prázdné potěšení.

Zde
lásce k rýmu přáno není
a slova vázná, dobrá jsou jen ku stažení
nešťastníků
v říš
kde i v myšlenkách jen mlčet smíš.

Ta svobodně pronesená slůvka díků na výsost mne potěšila, mne,
jak pohlédna na sebe, též beze všeho odění se nacházeje, nižádné
však necudné myšlénky k mé krásné přísedící nemaje, u veliké
pozornosti bylo mi jí s potěšením naslouchati.
Ona to, jež obloudila mé smysly vábnými slůvky a stahujíc mne
tam, kde mlčení všeho je domovem, těšila se z lovu duše nové,
kterážto zakrátko by rozhojnila zvrácený ten les o další kmen, s
kořáním co chobotnicí, k lapání lidí básnivých uzpůsobené.

Ach, jak šťastna jsem
teď
kdy těšit mohu mysl, ret
šťavnatými rýmy
kdy je mi volně přivonět, ku všemu
co zavoní mi
a rozletět se v dál i výš…
díš, že šatu nemám
jež tolik sluší
cudným ženám
teď
sklopiv zrak, se rdíš
a sníš o odění
v němž skryli bychom svá místa
přirozená
ku lásce a plození.

Nebudu nikterak zapírati, milý čtenáři, že ladná a vše probuzující
krása, této nadobyčej jímavé ženy na mne tak silně zapůsobila, až
nemoha jinak skrýti své pohnutí, na teřich jsem se převaliti musil.
Tak setrvávaje a krotě své oživlé tělesnosti, bylo mi lahodným
slovům jejím dále naslouchati:

Jak vidno, je ti stydno
v mé společnosti
též cítím, že pokrýt bych se měla
aspoň kvítím
či zálibu ve tvém mocném těle
zrušit
vnorem do koupele
jež třebí je mi nutně, po setrvání v říši mrtvých
kteří šťastni jsou
než
pouze smutně.


- 21

Kapitola dvacátá druhá

…KDE DÍVKA SE ROZPLÝVÁ K MILÉMU…ZA SVOBOZENÍ
PODĚKOVÁNÍ JEJÍ…I MÉ S ÚVAHOU OSAMĚNÍ…

Po těchto slovech, jakoby má krásná přísedící stále více a více
ztrácela bytnou podstatu svou a valem průhledná počala býti, až
já, skrze ni moha pohlédnouti durchum durch, pojal jsem
podezření, že mocné síly v tomto místě napořáde působí, neb les,
kouzel pln, byl nedalek a já ulekán, vztáhna k této milé, mizející
bytosti svých rukou, úpěnlivě jsem takto zvolal:

Co to, že mizíš mi tak záhy
jak dým
co chtěl bych míti navždy v očích
smím
pomoci ti rukou, činem
či zmizíš mi snad v světě jiném…
teď svobodna jsi
přec
od kouzel a odporných zrad
kam plyneš mi, ženo,
s duší stkvělou tak
a tělem
bez sebemenších vad?
Volá mne
On
svými myšlenkami, touhou
jež neskončena
u těch, v jichž srdcích živo věčné milování…
můj milý
náruživý milenec, jenž cudnosti je vzor
neb
sám čist
jen mne chce obrat o věnec
všem chtivým ženám
na úkor.

Teď loučím se s tebou
a vřelé díky vzdávám znovu
že vnořen
nepodleha mému nechtěnému svodu
dočasnou
svou próznou myslí
dal jsi v uši ránu surovému běsu
a spolu se mnou
i vale
poetům záhubného lesu.

A s těmito slovy, v náruč věrně kdes milujícího muže se
rozplynuvše, navždy zmizela zrakům mým, však v mysli mé vždy
přítomna do skonání mého bude.
Tak, já nah, ostal, co v plotě sirý kůl, či peň.

Než proč
já nah
to les
ten vrah
co strach
a prózy pach
chtěl moc
ten šat
i duši
krad
v tu prv
on sáh
a v prach
jen šat.

Však duch
byl prost
a hřích
jen host
já kop
on pad
já rád
a juch
že duch
jen můj.

Tak dík
že splách
tvůj smích
ten pláč
kde hrob
je těch
kdo šli
kde mech
kde strom
je vtáh.
Ty v snách
co jsou
co střev
vždy maj
vaz slov
ať máj
či mráz
ať hnus
či krás
vždy tak
jak hlas
jim dá.

On ráj
jim všem
dle tam
co duch
kde zvon
skryt v hruď
tam buď
jak buď
živ jest
jak rtuť.

Ta chuť
je má
i jich
vždy ctná
tu skon
když je
hmot nic
však duch
ten víc a víc živ dál…


- 22