Království I - část III

Kapitola dvacátá třetí

…LOPUCHOVÝM ŠATEM PŘIODĚN…ZAMYŠLENÍ SE NAD
LOUPEŽENÍM… I SLŮVEK PÁR O BUBLINCE OCHRÁNKYNI…

Zamyslíce se takto nad dívkou, co zlovolnou myslí ku mé záhubě
zneužita byla (tou myslí, jež básně co odpornost smrdutou a v
záhubu určenou si oškliví) shledal jsem, že v tomto bezodějném
stavu, za mou, přirozeně vábným půvabem překypující hostitelkou
jíti je mi stydno, a tak bylo mi vyhledati listů lopuchových, ve
kterých, jsa patřičně přioděn na místech intimních, ruče jsem se,
zadumán, na cestu zpáteční vydal.

Tak jda, pln dojmův
co noha
nohu
mine
suknici z lopuch
a myšlének se přehršel
z mé hlavy klokotavě vine:
kdys
v pustém lese
kde setkal já se s loupežníky
tam vylouply se mnohé otazníky –
kdo
původa je toho, že spolkla země
navždy
poetu nejednoho?

Tu břesklo mi
a svítá
v záhadném tom chmuru.
Toto není mrzká práce loupeživé roty
a Žqáry
ten náčelník, co zpívá na tajemném kůru
nevinen
si o zuby leští noty.

Mně, co mocí vytažen byl z propadliště vzhůru
jasní se
vždyť zaživ podzemní tu próznou chmuru
kde báseň pouze sladká vějička
vím:
tam, pravá dlí
ta zrádně vábná, loupeživá písnička.

A kdeže dlela má milená Bublinka, ochránkyně poetických duší a
mé zvláště, když já, v próze tona, volal ji, co spásnou vílu?

Neopouští
ona
milce, jehož ve svém srdci chová
povždy skryta
v duších jest
chráně ze vší síly čest
i život lidí.

Tu vílu
próza
na smrt nenávidí
neb prohlédá ji
a tvrdě, pádnou vílí pěstí
KO
uštědří
vší zrádné, bídné lesti.

To ona
když já
volaje ji v loji tona
ústa
jeden rým…
schopnosti je tvořiti
zcela
zastřela mi.

Tím
zmizev rázem z neúkojné tlamy
co poety se živí
s dívkou,
jíž prsty, co kořání mne slastně obepnuly
a neplechy
mi v duši hladíc, valem kuly…
my
v rouše Evy, Adama se zavčas vyhoupnuli
na spásný břeh
tou tajemnou vílí silou naplněni
však
beze všeho, bez odění.


- 23

Kapitola dvacátá čtvrtá

…O PŘIVÍTÁNÍ MNOHÝM POLÍBENÍM I SLŮVKY
NADĚJE…NEPOKRYTÉM ZALÍBENÍ, VŠAK POUZE
PLATONICKÉM…TÉŽ ODĚNÍM I KRMÍ OPATŘEN…

Takto já, své ohanbí lopuchy zakryto, zbohacen jsa silou, jíž
hluboké tvářnosti se poněkud více milému čtenáři, neb čtenářce v
ději následujícím poodhalení dostane; očím, rozzářeným
radostnou nadějí, zjevil jsem se rázem.
To nedočkava, milá má hostitelka v ústrety se mi rozeběhla a
radostně mne objímajíc, mnohými pocely (mezitím slzami mne
hojně skrápěje) zahrnula moje ústa i líce.
Ona, jež v úzkostném očekávání setrvávaje, kterak má mise ve
zrádný močál skončí, na zápraží stojíc, z cesty, kdež naposledy se
mnou se v slzách rozžehnala, oka toužebného ni na okamžení
nespustila.

Jsi tu
a mé dlouhé čekání snad marno není
kdež jednomu je dáno žíti
tam
i náděj pro jiného
co slunko svítí.

Snáď vzejde den, kdy kuropění
bez slzí
z tak dlouhého odloučení
v náručí milého mi dáno bude
a zlým, jen snem se stanou
mé oči
jež pro uloupenou lásku
planou
z pláče cele rudé.

Jen pojď dále, muži,
mně tak milý
odpočiň sobě a poseď, nejen chvíli
vždyť já
ach, tolik pnuta zvědavostí,
co událo se v temném lesu lůně,
kde milec můj
nucen, své složit kosti
a prost poesie
teďsmuten, těžce v sobě stůně.

Kdo odolal by pozvání, jež s takým citem proneseno bylo; ne já,
kterýž těše se pod střechu, kde milost a čisté lidské teplo v
hojnosti přebývají, pohledem, jenž neubíraje na cti mé hostitelce,
přec zálibně spočívaje okem na tvarech těch ladně kyprých, těšil
jsem se - až ona, zapálena v líčkách s ďolíčky tuze roztomilými, v
žertu mi prstíkem svým, půvabným, zahrozila.

Nepopírám, milý pane,
lahodíte mému oku ženy
však mé pozice, jsou již obsazeny
a útok
vašich očí
setkal by se s neprostupnou zdí
zde stráž
která, již léta dlouhá bdí a vyhlíží
jen toho
jenž příčinou je bolestného bdění mého
nejednoho.

Vím, čestný jste
ač muž v plné síle
já umím, představit si chvíle s vámi
vláčné potěšením.
A nebýt lásky mé, nad všechna pomyšlení
vám
bych otevřela brány své
i pokladnice…
teď
cítím
že pálí mne i v těle, nejen líce
nuž
zde, prosím,
tímto prostým šatem se přiodíce
ke stolu, se mnou zasedněte
a k vyprávění, o bažině a vyváznutí tajemném
se chutě posilněte.


- 24

Kapitola dvacátá pátá

…DO POZDNÍHO VEČERA VYPRÁVĚNÍ…Z KOUPELE VESKRZE BLAHÉ A
OČISTNÉ POTĚŠENÍ…VÍLOU BUBLINKOU NAŠE PROSTOUPENÍ….

Tož, zahovořiv dlouze, sedíc u dubového stolu a pořádaje pokrmu
chutného, jak jen pohanková kaše s medem a přehršlí plodů
lesních i zahradních býti může, líčiv svých zážitků, tu
nejvděčnější naslouchačku bylo mi slůvky potěšujícími ukájeti.
Mnohému ani nechtíce uvěřiti, podivem své krásné oči na vrch
hlavy až vytáhnuvše ku konci vyprávění mého, již vidno, že mysl
její zaujata jest a tuze přemýšliva.
Škvíčerek již pozdní byl, když s přáním dobré noci jsme se pro
klíživá víčka(padající, co železné rolety) do svých pokojů, kde
modrobíle pruhovaných duchen a polštářů prachových, nás měkkce
ve své sluncem provoněné náruči uvítalo, znaveni odebrali.

Ráno pak, raníčko
mně, vydatným spánkem posilněnému,
tuze bylo milo
v potoce blízkém, ledovém
smočiti líčko i veškerenstvo těla
a na zádech i bříšku je drbat, drbat a drbat
jak již toužebně to chtěla
má duše
až k smrti málem, zrádně prózou provonělá.
Tak tříce se a ráchaje beze studu
cele nah
tu přijdouce, pohled čistý, nyvý
mladá žena
cudně se mi zadívala , tam
no
nad kolena…
věda, že nepřekročen bude tento práh.

Neb
ona též, jak přirozena byla
ku mně
jen v čisté touze přistoupila.

Toto jen stěží jesti k pochopení
těm
co vida ženu lepou, bez odění
ústa vráz jim chtíčem pění
a v žilách
probuzenu žádost mocnou, slepou
tu
všech ohledů prosti, mermo
narvou kvítí do sytosti
i to, co čisto je a věrno.

Zde s podivem, as milý čtenář podumá, proč vydávaje se v
pokušení, ona žena i já, způsobem tak rozličným tělesnostem
nadbíhajícím; jsme nepokryti, událostem budoucím stavidla
otevřeli.
Nadcházející slova pak osvětlí snáď všeho, co skryto bylo
doposaváde v zákoutí mysli mé a ve vaší hlodalo zvědavostí, co
červík sladké jablíčko.

Nuž, veden silou, jíž jmenovati zbytečno je
já přistoupiv
a v jedno s ní, se netělesně spoje
v jediném
Bytí
spočinouti nám bylo spolu…
ona
zbavena tím byvše všelikého bolu
náhle plna sil, teď hory s prstem v nose zteče
i kouzla dechem rozpráší
a v život poetický svleče, co mocí zlého oblečeno bylo
ku pozření
smrtí
v prozaickém rubáši.

Ano
to ona, Bublinka, příčinou je toho
že žena ta, směle vydati se ihned může
na blata
a svoboditi svého muže
i jiné nešťastníky.

To ona, kteráž nade všechny líky
duše k básni uzdravuje
schopností ctným propůjčuje
a brání
všelikému svodu, pomýlení.

Ta, povždy ticha
rozdává se v neskončení
než
těm pouze, co nedusí je pýcha
a duše uzavření.


- 25

Kapitola dvacátá šestá

...SE SESTŘIČKOU V DUZE ROZLOUČENÍ...POVOZNÝM
OBCHODNÍKEM KOSMOU SETKÁNÍ...VYPRÁVĚNÍ TÉŽ O
VOBLIŽNÍKU A JEHO SVOBOZENÍ PÁNEM Z ATĚ...

Ach, jak tklivé bylo pro nás rozloučení s milou mou sestřičkou;
neb spojeni byvše duchem, navždy tak jsme zůstali v bytosti
jediné, příbuzné, co bratr a sestra.
Radost nevypověditelná v nás se rozhostila, když spojením, jenž
pouze v bělostkvoucí čistotě myšlének i těla lze dosíci, naše mysl
stala se jednou a též i sil tělesných v nás přibylo, neb, cokoli teď
jednomu se stane, v chvíli tu, spojenec duchovní posilou přispěje
mu, ač vzdálen, za kolikery hory i řeky.

Než rozloučení nám nutno jesti
dvé cest se vine různých
dále
my ožíváme ku bolesti
i smíchu
jenž chce sudy válet
tak smutek
radost
v jednom klubku
v hlavě, srdci i v žaludku…
motá se a hněte rysy
neb
do vínku nám kdysi dána
Bublinka
co druhá máma.

Než utrhna se všemu chtění
dav poslední políbení
hodiv mošnu přeze plec, přes louky
a na kopec…
to rázné od snu vykročení
sestřičku
mi v přelud mění.

Jak zprvu řečeno, pocitů dvé protivných, avšak tolik příbuzných
háralo mohutně mým nitrem, až kráčeje bystře zdéli tří hodin,
svou mysl jsem opět vyrovnanu shledal, a tak pískati mi bylo ódu
na radost, kterážto tak povznášející jest, že jasem jejím chmury
zaplašeny, oddával jsem se blahu z volnosti a slunka, teple v kraj
se usmívajícímu.
Tu, usednuv v pozdním, mráčky ozdobeném odpoledni na mez,
pořádaje zbytečku povidelných buchet na cestu mi v uzlíčku
věnovaných, bylo mi zaslechnouti jakýs rachot s rozvahou mudrce
se cestou blížící.
Povoz to, kterýž všeliké zboží krajem rozvážeje naložen byl
vrchovatě; ten dvé statných koňů rozvážným krokem bez pobízení
všelikého ku kýženému cíli v dál najisto směřovalo.

A kdeže onen kočí jest
jenž povždy v záď mohutnou koním hledí
kdeže
sobě sedí…
hej
pane
táži se
zda ochoten jste popovézti
údy mé uondané?

Tu, rozhrna plachtoví, kterýmž útroby vozu zakryty byly, zjevil
se očím mým kosmatý chlapík, jenž černou hřívou bující na
místech všelikých pochlubiti se mohl.
Protřa si očí opatřenými obočím, kteréžto dvěma houštinám
podobno bylo, svůj zrak pichlavý, nicméně vlídnosti jisté
nepostrádající na mne upřa, takto skřípavým hlasem promluvil:

Ha
pocestný
jda nečekán, neznám
stopem mne oslovil a ze sna tím probudil
nebylo mu asi vhod
že daleký
do města chod.

Než naskoč si, chlape,
a nedej nic na má příkrá slova
mé hrdlo v poušť je vysušené a na karbid mi kape.
Jsou hice
dnes
i včera byly
a budou zas a znova…
mé hrdlo touží po svlažení v šenku chladném
a údy po koupeli
i v tůni
kypré ženy, vnadné.

Neváhaje, s radostí vyhoupna se v vůz ten, záhy byl jsem polapen
v zvědavé síti muže, jenž brázdě v osamění korábem svým
kolébavým cesty tyto, po novinkách z krajů, kdež bylo mi
procházeti, doptával se nedočkav.
Všeliké putování své mu cestou vylíčiv, o lesním děsu jménem
Vobližník a mém setkání s ním, když řeč jsem pohnut dal, tu
vskočil mi v ni slovem:

A víš, šťastlivý ty muži,
jenž proklouzls oděn a se zdravou kůží
děsu
že úkolu, jeho svobození,
chopil se muž,
kterémuž tu v širé dáli rovno není?

Kdo jest to, muži dobrý, a více mne nenapínej, vždyť to úkol pro
rytíře vpravdě bájného a snáď i sám Artuš, svá kolena by krotiti
musil, když všed v les, děs v týl, by mu hles.

Ptáš se,
kdo rek ten, jenž bez bázně a hany
byl
již sedmkráte oblízaný?

To
pán z tvrze – Ať
dle ní
též Vlasta Aťan zvaný.


- 26

Kapitola dvacátá sedmá

...NĚKOLIK SLOV O VLASTENCI, JENŽ KŮŽI SVOU NASTAVIL
DĚSU...TÉŽ I O BÁJIVÉM KOSMOVI...UHOSTĚNÍ V POHOSTINCI...I
VNAD ŠENKÉŘKY TÝNKY ROZVINUTÍ...

Tak Aťan, jméno to, jenž nebylo mi věru zúplna neznámé.
Vždyť mnohé slovo bylo mi vyslechnouti z úst lidí, o tomto, v kraji
tak oblíbeném a váženém muži.
Kdožpak nadál by se, že chlapík tak sporého růstu, v zápas ten
tak neohroženě se postaví; to vpravdě učiniti může jen pravý
vlastenec hodný svého jména, dobrodinec, jenž úkol svůj vytčený
splniv, snáď natřesené odměny, za svou oběť spravedlivě dojde.
Neb v to, že úkolu tohoto, tak ližně drsného, kdos z odvážných
mužů se ujme, nedoufal nikterak ani stařešina, kterýž o tvoru
tomto vobližném, s chvějivou úzkostí v hlase mi v počátku mého
putování příběh jeho vyprávěl.

Tož chvála mu a třikráte ku zdaru vznesme
slova díků
Aťanu
jenž nedbaje své vznešenosti
oblízat si nechal kosti
i vše, co k tomu přísluší.

A zapějme mu chválu všichni
ze srdíčka
do uší.

Než, vraťmež se k samotnému vypravěči této, tak překvapující
zprávy; k obchodnímu putovníku Kosmovi, kterak já ho po svém
(dle porostu jeho černavého, všude bujně rašícího) pokřestil.
Tu nikterak jsem tímto pojmenováním nechybil, vždyť i mnozí
jeho pravého přízviska znajíce, takto ho volají, neb jak velký ten
kronikář český, bájí i on o příhodách svých, i historie
jemu lidmi všelikými vyprávěných, neodolatelnou svou osobitou
způsobou podává a celé večery tak mnozí lidé s ním tráviti a jemu
naslouchati ku svému zbohacení proto touží.

V pohostinci, kam večerem pozdním my dorazili
tam vřele nás místní uhostili
a lazebnice luzné
v koupeli z bylin rozličných
nám dlouhé potěšení masáží svou působily
až jaře
míza prýštila nám z těl
a duch, málem blahem kamsi uletěl…
tak osvěženi
čisti
pak u stolu podléhajíc chuti
u mnohých mas, chlebu i medoviny
zvědavostí hosti pnuti
Kosmy
i mne
tázali se sborem na noviny.

My, hově jejich zvědavosti
kojili ty touhy hostí
až do noci veselé
ni
neměli pořád dosti
vždyť důvod byl tu, ku radosti
po půlnoci
neděle.

Tak v družném hovoru plynul čas, až jakoby splašen se zdál pádit,
ježto společnost ta čím dál příjemnější se stávala, zvláště, když i
šenkéřka, kteráž neúnavně mezi stoly se džbánky a pochutinami
rozličnými kroužila, bujnými vnadami se vyznačovala a zvláště pak
sedínkou, jež tak mocně přitažliva pro oko koštéře krás ženských
těl byla, až mnohému hosti bryndaný košil bylo opakovaně utírati,
neb oko ulpívajíc na partiích, jež tak rozkošně půleny, až srdce v
kalhot usedalo, odtrhnouti se nemoha, tam, neviděno, toužebně,
však marně ulpívalo.

Jak šťavnatá
ta dívčina
však na dotěry bodlina
hosti její pějíc chvály
chutnají, však pouze z dáli
obliny
ty panenské.
K nižádnému pochopení
odmítání její
není
to věru, tuze neženské.

Ač sama
nabídkou, i vážnou zhrdla
nejednou
ta vazba s mužem, v jednom těle
ač požehnaná, i v kostele
nevábí
tu dívku, víc než pohlednou.
Než
i pro blaho z jídel, moků
kdy syti
pějí všichni nyvou sloku
plno u ní v šenku stále.

Tu já
vínko po půnebí si vále
nemysle na brzký spánek
volám:
Týnko, ještě jeden džbánek.


- 27

Kapitola dvacátá osmá

…TÝNČINO NIKDÁŽ VIDĚNÉ POBLOUZNĚNÍ…MÉ ROZPAKY…A
KOSMA, COBY MLUVČÍ PÁNA Z ATĚ…

Oh, zajisté, milý hosti,
buď popřáno ti dle libosti
nejsi zdejší, ale…
inu
z tvých slov já cítím
vůni dálek, ne cizinu.

Vždyť něha prýští z oka tvého
ústa kvas pro hladového-ou
vše další, tak těší duši
oko
od témě, až do nohou…
cos se náhle děje, puká
Týnce, hle, se chvěje ruka a zapomenouc na hosty
chtěla by ti
usedajíc, ve tvůj klín
věnovati vínek prostý
v ústech
majíc rozmarýn.

A zasněně toto pravíce, vláčně mi v klín svou kouzelnou sedínkou
usedla a kol krku paží objala, až já, ocitnuv se ve víru bouřných
tělesností co tvrdý chlap, však drže na uzdě, zuby nehty čertovo
kopýtko, takto jsem horce vydechl:

Ohhh…
Újjj…
Mhmm…
Uuuch…

Nemusím milému čtenáři, či čtenářce dlouze objasňovati, co žena,
jsouce přírodou bohatě obdařena, s mužskou přirozeností
provésti kalého může.
Netoliko, že k růstu mužnosti mé došlo, též i rozpaky mnohé mi
působilo, že pohledy všech přítomných na nás se upínaly a v
tvářích mužů se dvé pocitů rozdílných mísilo – závist (však ne
zlobná) a též i hluboký obdiv, neboť nikdáž nebylo slýcháno, že
Týnka by kohos kdy pohladila, natož mu v klín usedla, řečí vábnou
hovoříce hlasem touhou zastřeným a hosty proto vráz dočista
opomněla.

Tak já
ocitna se zmaten v síti její
jen sledujíc, jak věci ku splynutí spějí
bezmocen
vždyť kouzlo Týnky zádě
nezmaří
ni ledu plné kádě…
než
tu svobození je od svodů
od přirozených
přirozených?
přirození hodů.

To Kosma - zarostlý a chlupem černý
zvolal:
vidět toto muž, co štamgast je tu věrný
ač povždy věren svojí ženě
tasil by
svůj jazyk urychleně
pln obav o kouzlo zádě, jež mužnosti nám sílí
a Týnce
s důtklivostí radě
by moc kouzelnou, jíž ona jen z lidí obdařena jest
neb nikdá neztratila s mužem
čistotu
a čest
by nezmařila vínek vílí
pro prchavé jen těla potěšení,
jenž touhou v sobě
žalně
však smysluplně kvílí
od, do dalších sterých kuropění.

A kohože to Kosma v mysli měl,
jenž poblouznění hostinské
by slovem lůzným
naléhavě připomněl?

To věru není, žádný kmán
všechněm
je tu dlouho znám –
to
Aťan
přirozeně, velký pán.


- 28

Kapitola dvacátá devátá

…ZDE TÝNKA, OPOUŠTĚJE KLÍN MŮJ V ÚČASTNÉM PLÁČI,
OBJASŇUJE HOSTÍM TAJE, KTERÉŽ K NEPŘÍTOMNÉMU PÁNU
Z ATĚ SE VÍŽÍ…TÉŽ I VĚDMA, MEDUŠE ZVANÁ, NA POŘADU DĚJE
JEST...

Při těchto Kosmových slovech se Týnčina rozvernost poznenáhlu
utišovala, až i slzičky soucitu vyhrkly jí do očí, kteréž ona jala se
osušovati šnuptychlem, zvícím menšího stanu hedvábného.
Tu pocítil jsem, že kouzlo, jež doposud vyzařovala rozkošně
půlená část těla jejího, na ústup překotný se dává a pouto, jež tak
zmámilo mou, jinak chvalně známou ctnou přirozenost, uvolňuje
své mocné sevření; jež však nemilým nikterak nemohu zváti,
anóbrž nejvýše žádoucí jest, však jen tehdy, jde li ruku v ruce s
tím, co rozvíjí mou, či její, poctivost a čest.

Než ona, neohlédajíc se již více ku mé osobě, učinivši zadost
slzám svým, hlasem pohnutým takto promluvila:

Můj milý, nepřítomný hosti,
muži,
jak chybí mi tvůj štíp
či plácnutí rozverné
já pjata
až dech se v hrudi úží
a slzy mi kanou
až vlastimile dojemné.

Ty, jenž tolikráte
snášel jsi statně za své máky
z ruky mé
vždy cituplné fláky
v domov svůj si odnášeje
boule
štulce
i prokrvenou líc
(o síle mužné nemluvě)
tam
uvítavši tě tvoje žena
sama náležitě láskou prokrvena
v objetí se vrhši tvé
mužné, nejen poprvé…
ta
zlíbajíc tvé rány, boule, modřiny
usne spánkem spravedlivých
k ránu
vedle hrdiny.

A ze slov, kteráž nato tato líbezná pohostinná děva z úst svých,
tak rozkošných, vypustila; nám všem čelisti, spadané v údivu nad
touto novinkou, po zemi v ráz nutno hledati bylo.

Po všechen ten čas
kdy Aťan
s námi popíjeje chutný kvas
sahaje hojně na kouzelné mé hýždní obliny
on
nebyl jen prostý kolík
či prasák
v tom
je (skoro) cele bez viny.

Stalo se před léty třemi
kdy Vobližník, tak sužoval děsem tuto zemi,
že lidé
za vědmou z hor se ruče vydajíce
o radu jí plačky žádali
přinášejíce darem
soudek ku věštění třebné medoviny
a s pokorou
jí sudbu v bázni čekali.

Ta nalivši si hojnou míru
ve skle přelévajíc zlatavou tu hmotu
prohlédla
kde nechal tesař díru -
našla děsa toho
skrytou Achillovu patu.

Lok
v ráz číše prázdna byla
a vítězně
se bába pustě, na kolo celé řehonila.


- 29

Kapitola třicátá

...VE KTERÉ VĚDMA SDĚLUJE LIDEM VOBLIŽNÍKEM TUZE
SUŽOVANÝM, KTERAK VYZRÁTI LZE NA TVORA TOHO
DĚSIVÉHO...TAKTÉŽ JIM NASTIŇUJE UTRPENÍ I ODMĚNU, KTERÉ
MUŽI, SVOBODITELI, SE V MÍŘE HOJNÉ DOSTANE...

Jsouce pak do sytosti vysmáta (opojena svým prorockým umem a
notným dílem i přinesenou medovinou), obrátila se kostlivá Meduše
k těm, kteří vážíce cesty daleké k její, z všelikých soudků a sudů
poskládané, prapodivné chaloupce, s nadějí v oku očekávali, kterak
vědma ta rozverná, kalé moudro jim utrousiti ráčí.
A ona, takto k nim útěšně promluvila:

I kdyby had na skálu kálel a žába do toho mlátila pěstí
nedá se
nedá
zarytý ten Vobližník
mocí lidskou od voblížení svésti.

Než
je zde cesty, jež vede ku kýženému cíli
ta dlouhá jest
a trudná
však, nikoli nudná -
tomu, jenž s úsměvem snese pádnou dívčí pěst
a před svědky
k tomu
nenechá se k hujeření svést
a čist navrátí se domů
jen ten
silou mužnou obdařen
mákem, na zadeček ctnostné panny
jen ten
může býti Vobližníkem, ku spáse jeho
cel
na desetkráte voblízaný.

Po léta tři
měsíc co měsíc
na pozadí hojně sahaje ctné panně
snášeje ústrky ty bolné
ku poslání svému
trpělivě
odhodlaně...
až tehdá, naplní se kouzelný ten čas
a hotov, mužný, zocelen
on vykročiti může
by mu děs ten, každý den
desetkráte jazykem
třásně
nadělával z kůže.

A vědma zde, dle svého čtveráckého založení, poznovu se řehtati
počala, co kobyla, jež ucítě chutnou pastvu, bujně si z radosti nad
tolikým potěšením svých pohárků chuťových, kopýtkem svým
nezadržitelně pohazuje.

Ano, trpět bude muž, jenž uváže se v pomoc lidem
než
dojde časné , sladké odměny –
milovníkem bude po všechen ten čas
nad jiné
a pochválení libé, oblaží ho hojné
od ženy.

A bude návrat slavný
ve svobodný kraj
a šťasten lid
a zpěv
a ples
a dík
a žena
a náruč její
povždy
už jemu nadpozemský ráj.


- 30

Kapitola třicátá první

…KDE TÝNKA U HOSTŮ RESTY DOHÁNÍ...NÁPADEM, HRDINU
NAŠEHO POZDVIHUJÍCÍM, VŠICHNI ŽIJÍ...PÁN POŠTOVNÍ, KAUZU
VOBLIŽNOU STVRZUJE A NA SCÉNU VÝLU PSYCHOPATKU
PŘIVÁDÍ…

A slzičky si Týnka opětně utíraje, dovyprávěvši, jala se v náhlé
horlivosti snášeti hostům, co pro touhu vůči mé maličkosti tak
překvapujícně projevenou a též i následovné vyprávění její,
zanedbáno bylo.
Než vyčítáno jí tohoto nehospodárného poklesku, hostmi hrubě ve
svých potřebách zanedbanými nikterak nebylo; neb s pochopením
se všichni kochali jejím, nikdáž tu vídaným, cudným roztoužením a
též i vyprávěním, které mnohé taje, kol pána z Aťě a Týnky se
vinoucí, zúplna jim osvětlilo.

Tím rozbřesklo se v hlavách hostí
a s úctou
jako jeden, sklenku pozdvihli:
buďiž veleben, po všechny časy
muž tolika předností
i Týnka
s ránou, jako od cihly.

On vyslyšel hlas lidu, jež krutě strádal tam
a srdnatě tu bídu
vzal na své rámě
sám.
A celou síní hlučel jeden hlas: složíme se všichni
na památku
složíme se všichni, na obraz
a prostých slov díků
řádku.

Tak na místě čestném viset bude
v barvách, věrně vyveden
ten, jehož sláva hvězd se týká -
Aťan
kterak zachraňuje Vobližníka.

Dlužno připomenout, že toto mužné zrání v trvání tří let,
podmíněno bylo mlčenlivostí Týnky, co zdroje milostí, kteréžto
nezbytné byly, pro zdárné naplnění osudové věštby.
Všeobecně předjímané důmění o svobození děsa toho, potvrzeno
bylo poštovským pánem, jenž koňmo přijedši, na dvoře sesedaje,
po doušku vody pramenité lačně volal (též i pro koně svého); neb
zavlažiti mu bylo nutno hrdla po cestě dlouhé a prašné, sluncem do
úmoru ducha i těla vypražené.
Jen co hrdlu svému učinil toto kýžené potěšení, novinky z krajů
dalekých bez všelikého pobízení v plac předložiti všem, radostno
mu bylo.

Jak vidno
zpraveni jste byli
o tom, co slaveno je, až po tuto chvíli.
Zdéli dnů tří
tam
lid se veselí a druží
že lesem děsu projdouce - se zdravou kůží
navrátí se milým
tak, jak byli.

A svobodni všici tančili
jedli
pili
hujeřili...
až opustiti mi trudno bylo
kraj, kde každé srdí, se neskonale veselilo.

Než novinek mám pro vás více
tož vezmu to hopem, zkrátka -
v lesích, ku půlnoční straně
smíchem
plíce
nadouvá si výla – psychopatka.


- 31

Kapitola třicátá druhá

...PŘEDSTAVENA JEST VÝLA PSYCHOPATKA...SMÍCH JEJÍ, RUBOVÉ
NÁSLEDKY JEHO, I LÍC VESKRZE NAKAŽLIVÉHO SMÍCHU…

Nutno je mi předem uvésti, že psav tvrdého ý v slově - výla,
nechybil jsem, jak mnohými obmýšleno by býti mohlo. Tímto chtěl
jsem jen více přiblížiti nově nabytou podstatu psychopatčiny výlí
bytnosti.

Jak milý čtenář-ka dále sezná, není tato výla tou éterickou,
tichou bytostí, jež z pohádek mnohých nám v mysli ukotvena.
Zde setkáváme se s dívkou, která nechtě spocívajíc nadměrnou
porci hub lesních omamných, v jinak chutné smaženici; rozumu
zdravého pozbyla, nabyvše jiného, takořka psychopaticky
veselého.
Od chvíle té všemu kol se nezadržitelně smála hlasem silným tak,
až ušních bubínků bylo lidem sobě neprodleně ošetřovati; před tím
ovšem, spasivše sluchových orgánů svých od škod nenapravitelných
úprkem, do vzdálenosti víc než dostatečné.

Ííí
apa apa ííí
papa rapa ododó
edududu rododó
apa apa ííí.

Óóó
gamba jamba óóó
uga uga jágaga
garara fafaga
gamba jamba óóó.

Takto i nápodobně se dívka ta, rozumu zdravého prostá,
chechtovala; a nejen ona. Jakoby stiženi jakýmsi prapodivným
nakažlivým virem, všichni, kteříž vyskytovali se kol ní v déli třiceti
kroků, počali se nezadržitelně chechtovati s ní.
Tímto se stalo, že poznenáhlu celá ves (jež zvědava seběhla se
ruče), kdež ona dívka s rodiči svými domov měla, chechtováním
veškerá byla pohlcena.

Do rytmu si plácajíce chutě
dlaň o dlaně
rozháněje chechty rmutě
a s podivem - veršovaně
křepčili tu jako diví, rozvaha šla bokem
mladí, staří
zdraví, křiví
všichni s jarým okem.

Nebylo jim ustanouti
než padna vychechtáním
ze rtů chrkot dere se jim
v hrdle osípáni.
To vidouce psychopatka
dala vsi své - vale
objala ji lesu náruč
i skřeky
náhle žalé.

A tak v lesích slýchána jest
veselost
jež mrazí
jí vzdalte se kroků třicet
než smích se vám
sám
v hrdlo vrazí.

Smutný ten příběh, smíchováním stižené to dívky, nemá však jen
stranu odvrácenou; neb jsouť na světě i lidé, kteří schopnosti
smát se nemajíce, počali navštěvovati výlí chaloupku, hluboko v
lesích na mýtince ukrytou; by život jich byl naplněn zvuky
veselosti, jíž tak krutě se jim nedostávalo.

A uchýlivši svého bolu do chaloupky výlí
v ústrety jim výla kvílí
a jejich smích náhle sílí
vstupujíce, juž chytají se v rozhlaholu
za jícen, i boky
tančí, křepčí prosti bolu
znaje náhle
smíchu noty.


- 32

Kapitola třicátá třetí

…KRÁLOVSKÁ DCERA LOTA POSTIŽENA VIREM VÝLÍM…LIDU
ZÁMECKÉHO NAKAŽENÍ...I VYPRAVĚČEM NADĚJE KU SVOBOZENÍ
DÁNA…

Chechechule, tak zovou onu výlu od těch dob lidé ze širého okolí;
a že velké oblibě se její prazvláštní terapie těší, o tom svědčí
cestička (k mýtince lesní, kde chaloupka její tulí se k stromným
velikánům) šlépějemi lidí mnohých, osmutnělých, co mlat ušlapaná.

A nediví se nikdo
těm, jímž třebí klokot smíchu
vždyť koření to, je nutno všem
co krášlí prací tuto zem
i líným
lemřím břichům.

Ten smích je ovšem, jako pop
a drží se jich šosů
nepustí je, trop co trop
dřív
než uplyne dní osm.

Osm dní, to hladný čas
kdy sousta skáčí z krku
těch osm dní - však sper sám ďas
jen když zas
do skoku je, zpěvu ód
a člověk září blahem
byv zprostěn rmutu kalných vod
tam
za výlím, ukvýleným prahem.

A nyní, nám, posluchačům (napnutým jak tětiva tuhého luku, kdys
mongolského nájezdníka), sdělil pán poštovní zprávu, po kteréž
mnohé oko přítomných mužů, účastností hlubokou s utrpením
zmíněné, se maně, slaně orosilo.

Do chaloupky této,
jež chechty plna jest
zavítala dcera
krále
ale skromna, všechna čest.

Ta v suknici prosté
a blůzce, jak by smet
nehonila triko róbou, šperky
těch
nemohla by snést.

Přijda po svých
tedy
jako každá jiná
jí
chechechule zakvílela, až děs ji kdes cos jímá
pronikav, ten skřek
co v chechot dál se mění
a princeznička zplna hrdla
utonula v řehonění.

Tak na zámek se navrátivši
co řehtačka divá
vráz
kol smíchot valem šíří
bezmocná
a tklivá.

Kdo vzdálen byl kroků třicet
jen ten
mluvným ostal...
pan král chechtot slyšev z dáli
hned
pro posly poslal.

Neodkladně vyhlásit dal
svoji vůli vládce:
kdo mé dceři chechty utne
končí, co můj daní plátce -
navrch
dán mu z pokladnice, dar nad dary bude
nebude již nikdy více
líce
míti chudé.

Marné však byly snahy mnohých.
Princezna Lota, nejen, že smáti se nepřestala, nýbrž nákazu svou
výlí, nechtíc, šířila i dále; všichni urození na zámku, v nichž modrá
krev kolovala, rozesmáti, sami stali se přenašeči smíchu toho
podivného.
Ta zvěst o smíchové ráně této roznesla se záhy do všech koutů
království a seběhlé zástupy lidí, svou přirozenou zvědavostí k
čumendě a zevlování všelikému náchylné, však varovaly se k zámku
přiblížiti, než jen tak, co by dospělec oblázkem dohodil.

Nuž
pocítiv v své hrudi mužné odhodlání
tu neměl jsem již v hospůdce té
nižádného stání.

Rozžehnav se v srdečnosti
s vnadnou Týnkou, hosty
ji polaskaje (se svolením)
po oblosti...
co muž činu
vyrazil jsem k zámku chutě
porovnat, vysmátou tu kočičinu.

Tak pamětliv oblíbeného úsloví, mého, již drahný čas zvěčnělého
otce – sundej to ze zad a začni to řezat - vydal jsem se ruče na
cestu k semeništi smíchu výlího, abych i s pomocí víly Bublinky, se
smíchem neřádně propuklým se popasoval a řád, v královské sídlo
poetické, opětně uvedl.


- 33